Na úvod - Ústav pamäti národa

Apendix
( 96 )
PAMÄŤ NÁRODA
V práci došlo k vyhodnocení 63 operativních
svazků-spisů (operativer Vorgang, OV)5) jednotlivých
osob z Berlína, Durynska a Meklenburska-Předních
Pomořan, kteří byli aktivní v rámci
ekologických, mírových či na lidská práva zaměřených
opozičních skupin. Zapracovány byly
i spisy vedené proti protestantským farářům,
odmítajícím smířlivý postoj vedení evangelické
církve vůči režimu Jednotné socialistické strany
Německa (Sozialistische Einheitspartei Deutschlands-
SED). Mimo pracovní záběr naopak zůstali
představitelé opozičních uměleckých kruhů a žadatelé
o opuštění republiky. Autorka si je dobře
vědoma nutnosti postupného rozšiřování okruhu
obětí rozkladných opatření a tuto práci chápe jako
první krok na ještě dlouhé cestě (s. 27).
Čím se vyznačuje rozklad jako specifická
represivní metoda MfS? Jak se tato metoda
vymezuje vůči ostatním formám politického
pronásledování? Jakou roli hrála „operativní psychologie“
a proč režim upřednostňoval metodu
rozkladných opatření před formami otevřeného
teroru? Nejen na tyto v úvodu práce položené
otázky se autorka knihy snaží odpovědět v následujících
kapitolách.
V rámci první kapitoly dochází k stručnému
přiblížení základních charakteristik režimu SED,
tedy jeho ideologického založení na marxistickoleninském
učení a antifašistické ideologii, která
byla redukována na „odpor komunistů proti
nacistům v boji s kapitalismem“ (s. 31-34). Autorka
upozorňuje na zneužívání antifašistického
modelu NDR k vyzdvihování komunistických
odbojářů a k zamlčování pronásledování Židů
i odmítnutí vyrovnat se s vlastní nacistickou minulostí.
Po stručném charakterizování SED následuje
pojednání o vztahu vládnoucí strany a MfS,
který byl založen na vzájemné závislosti. Pingel-
Schliemann tak jednoznačně odmítá, že by státní
bezpečnost byla jistým státem ve státě a přiklání
se spíše k běžně užívané terminologii v současné
literatuře,6) podle které představovala státní
bezpečnost „štít a meč strany“ (s. 41 a 48).
Po základní charakteristice NDR následuje
podkapitola, v níž se projevuje politologické zaměření
autorky. Jedná se o zmínění základních
koncepcí totalitarismu, které má odpovědět na
otázku, zda byla NDR totalitním či autoritativním
režimem (s. 57). Vycházeje od koncepcí
H. Arendtové, přes Friedricha a Brzezinského, pro
které byl teror jedním ze základních předpokladů
totalitního režimu, se autorka dostává k teoriím
Richarda Löwenthala a Martina Drahta, stavějících
do popředí ideologickou dynamiku, resp. primární
a sekundární fenomény totalitní moci (s. 57 a 61).
Po popsání trojího monopolu státní moci u P. G.
Kielmansegge (s. 64) dochází autorka k závěru,
že pro NDR je adekvátní užívat modelu totalitarismu,
a to i přes jistou dílčí liberalizaci režimu po
nástupu Ericha Honeckera k moci v roce 1971.
Podle jejího názoru byly metody MfS sice obezřetnější,
nicméně základní premisa ideologického
třídního boje s vnitřním a vnějším nepřítelem
zůstala zachována. Přestože bylo užití otevřeného
teroru stále více nahrazováno skrytými metodami
rozkladu, zůstaly i v 70. a 80. letech zachovány
totalitní struktury moci a význam bezpečnostních
orgánů byl naopak ještě posílen, když oproti roku
1974 došlo do roku 1989 k navýšení o téměř
40% stálých zaměstnanců MfS (hauptamtlicher
Mitarbeiter) (s. 70). Pingel-Schliemann se domnívá,
že NDR byla „subtile totalitäre Diktatur“
(s. 53). Ve sledovaném období nebylo východní
Německo nějakou verzí „jemnější diktatury“, nýbrž
diktaturou provázenou skrytými metodami rozkladu
jednotlivých představitelů opozičních skupin.
Druhá kapitola bezprostředně navazuje na
závěry kapitoly předcházející a tématizuje přechod
od otevřeného teroru v době vlády Waltra Ulbrichta
k rozkladným opatřením E. Honeckera.
Ve stručnosti jsou nám představeny základní
charakteristiky teroru 50. a 60. let, spočívající
především v teroru justičním a prováděním masivních
dezinformačních kampaní. Základním
prvkem teroru byla v tomto období jeho nevypočitatelnost.
Jedinec tak nemusel vykonat nějaký
zvláštní čin, aby se mohl stát obětí represe.
Samotný teror byl přitom nejbrutálnější v letech
1948 - 1950, kdy bylo odsouzeno a do Sovětského
svazu deportováno více jak 5000 německých
sociálních demokratů, z nichž se jich 400
již nikdy nevrátilo zpět. To vše probíhalo na základě
rozhodnutí z července 1948 nesoucího
název „Očista strany od nepřátelských a zvrhnuvších
se elementů“ (s. 78).
V rámci druhé kapitoly je čtenář rovněž
obeznámen s důvody změny represivní taktiky,
kdy postihy byly nejen mírnější, ale předcházelo
jim i řádné vyšetřování. Zneužívání soudnictví
zůstalo sice běžnou praxí, ale honeckerovský
5) S překladem tohoto pojmu je poněkud problém, byť se v perspektivních plánech spolupráce mezi StB a Stasi objevuje k OV často český
ekvivalent „Akce“. Ve vlastním archivu MfS se však pod OV skrývají jednotlivé svazky nepřátelských osob, skupin osob či nepřátelských
institucí, které následně obsahují celou řadu různých akcí. Z dosavadního výzkumu se tedy dá dojít k závěru, že OV je obsahově
výrazně širší, než pouhá akce a blíží se tedy k našim osobním a objektovým svazkům. K terminologii užívané Stasi dále Srv. 1)
VILÍMEK, Tomáš: Mezi námi čekisty: Spolupráce politické policie ČSSR a NDR v letech 1970-1989. In: Soudobé dějiny, č. 4/2003, s.
532-553; 2) ŽÁČEK, Pavel: Staatssicherheit versus Státní bezpečnost: K bezpečnostní terminologii dvou satelitních tajných služeb sovětského
bloku. In: Soudobé dějiny, č. 3/2000, s. 357 - 361.
6) GIESEKE, Jens: Die DDR-Staatssicherheit: Schild und Schwert der Partei. Bonn, Bundeszentrale für Politische Bildung 2000, s. 120.