Okna, dvefie Zahradní architektura 6/2000/ âERVEN Rem Koolhaas ...

O POÎITKU Z OD¤ÍKÁNÍ
SPORTOVNÍ HALU RECENZUJE JOSEF HOLEČEK
Nejsnazší a jistě ne neadekvátní by bylo chápat novou litomyšlskou sportovní
halu autorské dvojice Hrůši a Pelčáka jako spojení strohé, šedé,
úsporně traktované slupky a mnohobarevného zářivého interiéru, který v sobě
zahrnuje akcenty architektonické (galerie u tenisových kurtů, zdůraznění
ocelové konstrukce červenou barvou), designérské (nábytek, lampy) a ve
výmalbách Petra Kvíčaly i výtvarně dekorativní.
Jakkoliv může být vstup do prostorů budovy – a posléze i pohyb v nich –
vzhledem k její vnější tvářnosti překvapující, nemá znatelný rozdíl vnitřního
a vnějšího charakter jednoduchého kontrastu nebo rozporu.
I když četné kapotáže a inkrustace jsou pro dílo příznačné, nepotlačují ani
nezastírají jeho stavební podstatu; autoři citlivě vedenou rukou nechali projevit
se možnosti, které nabízel jednoduchý konstrukční systém, a zvolili takové
materiály, aby k přísnému plášti vytvořili komplementární vnitřní prostory.
Stavba jako by se přirozeně a nenuceně „sama“ dovnitř zabarvovala.
Vykvétala. Absence celkové jednotné, jednoduché a ihned průhledné a jasné
poetiky je potom (příjemným) „překvapením intelektuálním“.
V době, kdy intrakontextuální vazby jednotlivých staveb tvoří téměř nezbytný
klíč k jejich čtení a skoro i zásadní důvod jejich „estetické existence“, se
stává – kupříkladu – též obecnější přesvědčivě ztvárněné „téma slupky
a jádra“ vlastně velkým tématem s účinnou poetickou potencí, v němž se
můžeme zapomenout. Ponořit se do díla, ztratit se v místě či čase.
Proto i pouhá tematizace vnitřního a vnějšího, jejich rozdílů, komunikace a doplňování
se, by postačila k ocenění stavby. Ostatní je – koneckonců – sekundární.
Jelikož si však autoři tak (cíle) vědomě hráli (a zahrávali si!) též s oním „sekundárním“,
kontextuálním a nalezli zde – dle mého soudu – možná nenápadnou,
avšak originální polohu, je nezbytné vynořit se z onoho tématu největšího
a zmínit i tyto aspekty díla.
Z určitých hledisek velké téma slupky a jádra bledne. Hala jako by náhle doplácela
na svou nevyhrocenost a na absenci strhujících akcentů. Přirozenost
a křehce jemné pletivo vztahů. Skalistá sevřenost vnějšku a zářící volnost
vnitřku nepřiléhají docela. Jako by se takovýmito slovy – také – doříkaly
a spoluuskutečňovaly autorské intence. Velmi funkcionální, asymetricky členěný
a nehierarchizovaný exteriér má daleko k sofistikovaně pojaté výtvarné
„bedně“ herzogovsko-meuronovského ražení. Podobá se z dálkových (a prvních)
pohledů spíše montované zemědělské hale. Interiér vyznívá více jako
zárodek šířeji aplikovatelného a víceméně racionálního autorského stylu než
jako jedinečně řešený a neopakovatelný magický prostor. Účelu stavby
ostatně takováto tlumící „nehierarchičnost“ odpovídá.
Jako stejně důležitý se potom jeví pohyb díla (resp. jeho vnější podoby) na
hraně architektonického a utilitárního, hluboce minimalistického a estetickým
gestem sémantizovaného, banálního a sofistikovaného.
Důraz na oproštěnost a logičnost průniku vnitřních dispozic navenek, spojený
s absencí aditivní rytmizace a „architektonizace“ exteriéru představuje takové
stažení výrazu k nehierarchičnosti a ryzí účelovosti, k němuž se u nás
(v oblasti kreativní architektury, samozřejmě) jen stěží hledá obdoba.
Stavba se tak nakonec, a jak se říká – chtě nechtě – váže k již zmíněným
montovaným halám socialistického družstevnictví, kterých se právě v blízkém
okolí Litomyšle nalézá nezvykle velký počet. I to je koneckonců výrazem
jistého typu kontextuálního uvažování, které bychom si asi apriorně neměli
zapovídat. S odstupem deseti let volného stavění v krajině nepředstavují
– přes i pro svou častou zchátralost – tyto kdysi z nejdramatičtějších
vstupů do krajinných panoramat vrchol razance či bezohlednosti. Oživování
pokleslého a komunikace s ním ostatně patří k příznačným rysům moderního
umění.
Koncept levné stavby je proto velmi nerigidní a neideologický. Jako by pro
vzniklé dílo platil onen reflektovaný hédonický postoj, spatřující největší požitek
v odříkání.
Zdá se mi, že právě jím si autoři pro sebe naplnili úsloví „udělati z nouze
ctnost“ v jeho doslovném významu. Myslím, že si na tom zakládají jako na
své cestě, vlastním průniku do reálného a tvorbě příliš nepřejícího světa stavění.
Jako na trojském koni odporu, ale vlastně i manifestace intelektuálních
kvalit, které propašovali do pevnosti omezeného rozpočtu. A též patrně i jako
na něčem nejistém, za hranicí běžně pojaté architektonické úlohy, co
možná mělo zůstat cudně nepřiznaným tajemstvím.
To, že dostupné, přirozeně a logicky ztvárněné a zároveň mnoha nitkami
s banalitou spojené dílo můžeme dnes chápat také jako trochu dekadentní
hru, není věcí či chybou autorů, ale spíše stavebního kontextu, v němž žijeme.
(Teprve „druhý“ a ne samozřejmý pohled odhalí důležité rozdíly mezi
stavbou Hrůši a Pelčáka a zmíněnými halami – jemně až ušlechtile působící
eternitové šablony, příjemnou barvu dřevěných oken, strukturálně grafické
kvality podání zadní fasády atp.)
Hovořil-li jsem o pohybu na hraně oné nejisté a proměnlivé oblasti, která se
nazývá architekturou, nebyla důvodem této blízkosti malá estetická integrita
díla, radikální a nevídané tvarosloví, ale striktní odmítnutí artificializace
stavby, resp. jejího pláště. Přitom – možná paradoxně – z hlediska promyšlené
vazby k místu se této do svahu zapuštěné a přitom z dálkových pohledů
viditelné stavbě vyrovná v Litomyšli, tak obdařené právě kvalitními realizacemi
90. let, snad jen Hulcovo završení věže restaurátorské školy. Jako
by ono místně vázané, a troufám si říci, že možná i regionální, přicházelo
až ex post jako výsledek abstraktnějších tvůrčích úloh.
Říkají-li autoři o své hale, že to není žádný „minimáč“, ale „maximáč“, vystihují
tak mimo jiné skutečnost, že minimalistický tah přítomný v české tvorbě
90. let vždy doprovází zdůrazněná formální estetika: ušlechtile zpracované
betony, symbolické geometrické tvary a útvary či extrémní proporční koncepty
činí ze vzniklých staveb neobyčejná díla, jakési šperky a stylové manifestace
se svébytnou logikou a repertoárem vyjadřovacích prostředků.
Něco takového zde nenajdeme. Pojmy jako minimalismus a – z intencionálního
hlediska – funkcionalismus přisedají k plášti budovy ve svém doslovném
a striktním významu, zastřeném dnes řadou lyrizací a občas i manýr.
Z toho hlediska spatřuji v recenzované hale pořádný kus svébytné tvůrčí
meditace, posunující české architektonické uvažování do oblastí méně lyrických,
drsnějších a o to možná překvapivějších.
AUTOR JE ESTETIK, VÝTVARNÍK, STÁLÝ SPOLUPRACOVNÍK REDAKCE
TITULEK REDAKCE
REALIZACE ARCHITEKT 6/2000 11