Okna, dvefie Zahradní architektura 6/2000/ âERVEN Rem Koolhaas ...

UMùNÍ VIDùT ANEB POSELSTVÍ O TRANSMUTACI PUSTINY
IVO HANEL K OSOBNOSTI C. M.
Fenomén Lanzarote a fenomén Manrique jsou množinami společných průniků.
Kvintesencí obou je realizace fénixovské legendy o znovuzrození.
Lanzarote – snad výspa bájné Atlantidy – postižená lidmi i přírodou – otrokáři,
lávovou apokalypsou a následnou bídou, bylo výjimečným prostředím
pro výjimečného tvůrce, Césara Manriqueho. Výsledkem byl zázrak: jím organizovaná
výstavba objektů pro turistický průmysl nezničila původní originalitu
krajiny, jak se to stalo jiným architektům na ostrovech počátkem turistického
boomu: Tenerife a Gran Canaria.
V¯VOJ Úspěšný figuralista, exotická hvězda na newyorském výtvarném
Olympu, světově proslulý rodák, na Lanzarote zpočátku adorován, později
mnohými zatracován pro svoji nepodplatitelnou věrnost Můzám.
Rozhodoval o urbánním vývoji ostrova. Dával přednost archetypálním liniím
původní architektury, u nových staveb vyžadoval aspoň jejich evokaci v typických
detailech. Jeho laděním byla komplementarita – bílá a zelená, barvy
doplňkové k infernálním valérům vyvřelých zemin a chybějící vegetace.
Manriqueho přijetí nebylo idylické, jak by se zdálo ze zanechaného díla.
Rozpory vznikaly z nekompromisnosti jeho zásad. Použít třeba modrou nebo
hnědou barvu bylo takřka nemožné, stejně jako bylo vyloučeno postavit
výškovou budovu. Jedinou na ostrově mu postavili během jeho dvouměsíčního
pobytu v cizině. Jeho reakce byly vášnivé: útoky na spekulanty, odsudky
barbarství a kořistnictví. Disharmonii legend čas halí gloriolou, stejně
jako mysterium Manriqueho předčasné a tragické smrti. Magičnost jeho díla
však přesáhla aureolu osudu autora.
OSOBNOST Dominantním rysem osobnosti Césara Manriqueho je programová
permanentní kreativita, posilovaná pocitem drahocennosti každého
okamžiku krátkého lidského života. Jeho motivační silou nebyla neurotická
nebo existenciální úzkost, spíše jungovská realizace potenciálů. „Žijeme tak
krátce na této planetě a každý náš krok by měl být příspěvkem k uskutečnění
ideální Utopie. Jediná možnost, jak ji realizovat, je spolupráce.“
Psychologicky je možné detekovat několik charakteristik: filosoficky laděnou
senzitivitu, smysl pro realitu, a kreativní vůli realitu přetvářet. Nesobecké,
komunikativní a prosociální ladění. Protipól platonických nebo revolucionářských
snílků. Jeho snažení je praktickou aplikací chardinovské víry v pozitivní
evoluci vesmíru, Boha. „Porozumění je klíč k universálnímu tajemství.
Krása nás pozvedává do vyšších sfér a je průvodcem pro rozvoj životní
energie.“ Pouhá psychologická analýza těžko může postihnout Manriqueho
osobnost: jeho filosofii, estetiku a zdroje vitality, autentičnost. Hlavním rysem
jeho osobnosti je kreativita, hledání krásy v nejbližším okolí je mu radostí,
upozorňování na ni zdrojem štěstí. „Vše je jednodušší, než si obvykle
představujeme. I dobro a zlo. Jednat dobře je tvořit štěstí. Páchat zlo znamená
působit neštěstí.“ Obdivuje „strukturu ptačího peří, jemnost křídla
mouchy, koncisní konstrukci listu“. Vinciovská zvídavost má u Manriqueho
dimenzi sókratovské autognóze s kantovským díkůvzdáním: „V noci hovořím
s hvězdami. Aniž bych něčemu rozuměl, vzdávám díky za fascinující podívanou,
kterou mi poskytuje zázračný aparát očí.“
Je Manrique mystik? Mystik zavírá oči, aby viděl, Manrique vidí, aniž by musel
zavírat oči. Jeho světonázor je stejně nadčasový jako jeho dílo. „Člověk se
ve své soustředěnosti snaží vnucovat své systémy bez ohledu na hranice, národnost,
náboženství a politické strany, pomocí armád, mentálními superstrukturami,
politicko-sociálními recepty, které nemají nic společného s elemetárními
a biologickými principy řídícími přírodu. Tak je lidská rasa připoutána
k nejistému osudu, neschopnému si představit šťastnou budoucnost.“
Manriqueho aktivita nebyla cílena ke „šťastné budoucnosti“, ale viděl reálnou
blízkost „šťastné přítomnosti“. Cestu viděl v „prozření“ těch, kteří „mají oči
a nevidí“. Jeho kreativita měla i spirituální dimenzi – kontemplaci a meditaci:
na rozdíl od rituálů a náboženských praktik je používal „na každém kroku“.
Manrique nahlížel na Lanzarote do divadla transmutace vesmíru: cyklů vzniků,
zániků a znovuzrození. „Tato vibrující energie, obsahující největší matematické
esence, organické symetrie, podivuhodné designové koncepty,
ohraničenou i absolutní různorodost krásy, záplavy milionů estetických forem
i gigantickou kreativní inteligenci schopnou reflektovat vzlet, extatismus
i nehybnost, je komplexnější než nejperfektnější naprogramované mechanismy.“
Na rozdíl od mága přivolávajícího kosmické síly, aby z nich těžil, viděl
jejich všudepřítomnost a snažil se být s nimi v harmonii. „Umění a radost
z estetična jsou tak bohaté ve svých nuancích, že se mohou stát rituály, dávajícími
smysl našemu životu.“
Byl estetizující skeptik, ateista? To jsou akademické otázky. Prakticky byl
hluboce věřící v síly, které se někdy ztotožňují s Bohem: kosmická pozitivní
evoluce a energie přinášející radost a štěstí. Cítil jejich neuvěřitelnou blízkost,
tak autentickou – pro někoho znepokojující a těžko snesitelnou...
REALISTA A REALIZÁTOR Vztah k realitě je klíčem k pochopení Manriqueho
– realizátora Utopií. Dokázal harmonizovat nevědomí a nástrahy ega, tak že
nepropadl reformátorským bludům, nesnažil se realitu znásilňovat nebo revolucionářsky
naruby převracet řád. Realitu neidealizoval, nezkresloval
pseudooriginálním viděním. Jeho vnímání skutečnosti bylo téměř hyperrealistické:
jako by viděl a cítil bytostnou individualitu každé i sebemenší součásti
přírody. Organický i anorganický svět vnímal jako živé bytosti obdařené krásou.
Svůj úkol viděl ve vytváření harmonických souvislostí. Jeho aktivita nebyla
pouze artistní, nebyl jen vizážistou krajiny (El Cactus), ale i dárcem intimity
(Foundation), dirigentem kamenů a vod (Mirador del Rio), režisérem
světla a stínů (Jameos del Aqua) – byl schopen dát krajině „její
ideální bytí“. Jeho urbanistické a globální koncepce nezapomínají na detail
a detailní kreace, zejména přírodně-architektonické související s celkem.
„Lanzarote, výspa fosilních hornin, podobná vyvrženému kameni byla
Césarem Manriquem proměněna v největší sochu světa“ (Luis Rosales).
REALIZOVANÁ UTOPIE Byl schopen vytvářet malé i velké ráje, přetvářet
místa nerajská, opuštěná, peklo lidské i přírodní. Umocňuje krásu míst vyhýbajícím
se civilizaci (Mirador del Rio). Oživuje mrtvou zemi bílou perlou
v černém lávovém moři (Taro Tahiche) – jeho soukromé obydlí rajského
charakteru, otevřené všem i za života majitele. Peklu podobný, vytěžený
lom, přetváří k obrazu přátelské komunikace kaktusů, kamenů a lidí (El
Cactus). Na každém kroku jako by dokazoval platnost vize Miese van der
Rohe „v detailu je Bůh“. Každému detailu věnuje až zbožnou pozornost.
Tvořil prostory exkluzivní a demokratické zároveň, dopřával je všem ostatním
součástem okolního vesmíru, společně se soukromím, ve kterém je
možno kontemplovat. I v jeho restauracích a barech můžeme spatřit odlesk
ráje. Přetavuje utilitarismus a komerci do ušlechtilé slitiny. „Jestli si někdo ve
Španělsku zaslouží titul doktor architektury honoris causa, tak to byl César
Manrique. Pro spojení jedinečné, mysteriózní architektury s potřebami komercialismu,
restauracemi a bary.“ Za hledání kvadratury kruhu (podle
Maria J. Garcii).
Byl Manrique alchymista? Celoživotně ho fascinovaly síly, které dovedou
oživovat a cítil jejich stálou všudypřítomnost. Při svém bádání snad transmutoval
geotektonickou a vulkanologickou rtuť, síru v sůl světa: radost –
část kamene mudrců. I když v sedmdesátce vypadal jako muž středního věku,
hledání elixíru života nebylo jeho cílem. Zachoval si však stejně užasle
zvídavý pohled z věku, kdy ještě děti nevyrůstají z podoby andělů. Nedal se
zlákat pokušením zlata, ale jeho trasmutace měnily pustinu a vypálenou zemi.
Jeho dílo se podobá krystalům, jejichž vyzařování dovede přeměnit
i pustinu vnitřní, ničenou soudobým syndromem vypálení. Manriqueho kvintesence
je schopnost odkrývat krásu, tvořit harmonii a sdělovat radost. Jeho
devizou bylo přesvědčení o povinnosti: „citlivě šířit UMĚNÍ VIDĚT“.
AUTOR JE TEORETIK UMĚNÍ A PSYCHOLOG
TEORIE ARCHITEKT 6/2000 37