Okna, dvefie Zahradní architektura 6/2000/ âERVEN Rem Koolhaas ...

VYHLÍDKA MIRADOR DEL RÍO
průhled hranicemi
její dovnitř“ organické stavby – zdi z tufových kvádrů navenek krystalizují do
čistých geometrických forem. Stavby zvenku většinou nenápadné, poučeně regionální
s moderními prvky se k okolí nechovají ani příliš dominantně, ani příliš
submisivně (signalizace nápadnými mobilními nebo statickými plastikami).
HRANICE Architektura v různých formách doslova vyrůstá z místa – vyplňuje lávové
bubliny nebo prázdný lom, vybírá hmotu skalního masivu (Mirador del Rio).
Hranice mezi samotnou stavbou a vnějším prostředím přecházejí od jasně formulovaného
vztahu (Casa-Museo El Campesino) přes vzájemné prolínání (dům
v Taro de Tahiche) až k volnému „prolnutí“ stavby do krajiny (Mirador del Rio).
Zvláštní pozornost si zaslouží vstupy – většinou velmi nenápadné, jen jakési
průrvy či skuliny, zvyšující napětí mezi vnitřním a vnějším prostředím.
PRÒHLEDY A VYHLÍDKY Záliba v nich vede k pojednání miradorů – vyhlídek
na různých částech Lanzarote i jiných ostrovů (El Hiero). Naplňuje inspirující
prohlášení Le Corbusiera: Na stavbě je nejcennější výhled. V izolovaném
prostředí však výhled není jen hodnotou samou o sobě, překonává
vymezený obrys ostrova a posiluje pocit sounáležitosti s ostatním světem.
Struktura, vnitřní prostor: Tradiční prostorové koncepce jsou obohaceny
o nové a současně archetypální: k nebi otevřené struktury, bubliny a jeskyně
původu vulkanického či mořského, nejrůznější formy „vyhlídek“ zpětně
vytvářejí novou vazbu stavby na prostředí, dovolují expanzi interiéru a integraci
přírody dovnitř stavby. Tato místa jsou také obvykle středem, kolem
něhož se rozvíjí architektonické dění: místa k procházení a objevování střídají
místa relaxační a kontemplativní. Vnitřní prostor Manrique dynamizuje
principem vertikálního a horizontálního propojování, možnostmi vícesměrového
procházení a pohybu nejen v pravých úhlech, ale po křivkách, rampách,
schodech, tunely. Zavádí tak do prostoru časovou relaci, kterou návštěvník
vnímá všemi smysly: zrakem – měnící se denní světlo, proměnná
výška nebo absence stropu; hmatem – kontrastní povrchové materiály; sluchem:
echo podzemního dómu, zurčící voda ve fontánkách; čichem: vůně
rostlin, proudění čerstvého vzduchu. Výsledkem je mnohem hlubší bytostné
vcítění do prostoru a místa, než si běžně uvědomujeme.
HIERARCHIE PROSTORÒ Zdá se, jako by v této architektuře neexistovaly
prostory hlavní a vedlejší, více či méně důležité. Prostorovou hierarchii si vytváří
návštěvník či uživatel sám svojí aktuální přítomností. Snad to také souvisí
s hlavní Manriqueho profesí malíře – všechno, čeho se dotkne, poznamenává
svým zaujetím a přesvědčením, jako by maloval detail velkoploš-
ného plátna. I banálním a ryze účelovým prostorům dává nečekanou estetickou
kvalitu, pojednáním prostoru, osvětlením, výhledem, zelení.
MATERIÁLY Kromě železa, skla a betonu pocházejí z přírody, jsou autentické
a stojí málo nebo nic: tufové kameny, rostliny, voda, oheň, světlo.
Harmonizuje kontrasty: umělé a přírodní, černou a bílou, tmu a světlo.
BARVY Tradiční ostrovní barevnost – bílá na omítky a zelená na dřevěné
části stavby vychází z nedostatku zeleně a faktu, že více než dvě třetiny ostrova
jsou pokryty černou lávou. Tuto kontrastní barevnou kombinaci
Manrique používal nejenom na svých stavbách, ale prosazoval, aby se pro
zachování jedinečného charakteru ostrova dodržovala všeobecně.
HARMONIE Návštěvníci Manriqueho staveb se shodují: jsou to místa zvláštního
kouzla, kde člověk zvolní krok i mysl. Prožíváme je hlouběji, jakoby celým
tělem, a také si je hlouběji ukládáme do paměti. Místa, jejichž působení
má téměř očistný charakter a navozuje pozitivní myšlení, radost.
Získává tak snad architektura svoji nejvyšší kvalitu?
JAMEOS DEL AQUA
rajská zahrada
AUTORKA JE ARCHITEKTKA,
ODBORNÁ ASISTENTKA NA FAKULTĚ ARCHITEKTURY ČVUT
SNÍMKY MICHAELA BROŽOVÁ
36 ARCHITEKT 6/2000 TEORIE