Okna, dvefie Zahradní architektura 6/2000/ âERVEN Rem Koolhaas ...

MÒJ DÒM PODLE MÉHO P¤ÁNÍ
PŘESTAVBU NEDALEKO KARLŠTEJNA RECENZUJE PAVEL HALÍK
Vila představuje snad nejnáročnější a také nejluxusnější stavební druh, to
věděli dobře už renesanční mistři. Je druhem stavby, který může nejtěsněji
odrážet touhy a přání o ideálním způsobu života. Dnes se tento pojem
běžně zaměňuje s rodinným domkem se zahradou, ale ve skutečnosti jde
o redukci vznešeného pojmu do maloburžoazní polohy. Vily byly původně
venkovské šlechtické zámky s parkem a ztělesňovaly sen o příjemném životě,
chápaném jako umění. Existuje-li stavební téma, kdy architektura může
nabýt poetického rozměru, nabízí jej právě vila. Baroko a pozdější doby
vilovou architekturu formalizovaly, což vyvrcholilo zámkem ve Versaillích.
Zato většina renesančních vil svědčí o tom, jak lze sen o poezii krásného života
vyjádřit prostřednictvím stavebního umění. Italsko-americký historik
Marco Frascari hovoří v této souvislosti o vilách renesančního Veneta jako
o „teatro della memoria“, o ztělesnění divadla paměti a světa, o pasivním
stroji (machina), jenž kreslí stíny putující domem a naplňující jej významy.
Proto se při vilách soustřeďovalo vše, co bylo považováno za výraz touhy
po rozmanitých radostech příjemného života, k jejichž neustálému vynalézání
měly svým prostředím napomáhat. Příroda a umělé předměty, vnitřní
prostory a jejich řetězení, zahrady, stromy, květiny, voda a hlavně umění,
které sloužilo uvnitř i vně ke spojení všech těchto prvků v celek, se podílely
na tom úžasném mikrokosmu, který představovaly stavby vil.
Zůstaňme u poetické dimenze a představme si autora, který projektuje a zároveň
i básní. Zachází tedy s hmotami zdí, geometriemi bílých stěn, rozvrhem
vnitřních prostorů, jejich spojením, otevíráním výhledů do krajiny a k nebi,
transparencemi, průhledy, světly a hrou stínů a formuje z hmotných prvků
autonomní svět stavby-básně. Předpokládá to ovšem stavebníka, který
má jasnou představu o takovém mikrosvětě domu, vzdálenému světu města,
otevřenému krajině a krajinou cele prostoupenému. Nejen krajinou, ale i
s nebeským prostorem, k němuž se otvírá mnoha okny ve střeše.
V našem případě lze hovořit o neobyčejné harmonické spolupráci, jež se
rozvinula mezi přáními a představami stavebníka a architektem a která se
zřetelně odráží v konečném výsledku. Hovořil jsem o vile jako o uskutečnění
představ o způsobu příjemného života pojímaného jako umění, ale zde
nejde o vilu v pravém slova smyslu. Z její podstaty zůstává uchována poetická
vize, inspirativní scéna k představám o mnoha možných pozoruhodných
událostech a příbězích, které vyvolává. Autor zde s vytříbeným vkusem
používá zjemnělého moderního slovníku, ortogonální geometrie, bílých
ploch stěn, jen náznakově členících souvislý vnitřní prostor, jehož barevným
komplement představují výhledy do krajiny, vstupující do domu velkými prosklenými
částmi stěn. Krajina v domě. Je ovšem třeba připomenout, že šlo
o přestavbu někdejší banální vesnické prodejny. Ta také předurčila vnější
rozměry domu a zároveň posloužila jako východisko k rozvinutí bohaté fantazie,
kdy byly zhodnoceny všechny nápovědi a latentní možnosti, skryté
v místě. Je dále třeba říci, že autor ve spolupráci s klientem, byť ponechali
původní dimenze a obrys (sedlová střecha), dovedli z této skutečnosti vytěžit
maximum.
Přitom všechny architektonické součásti, skládající celek, se vyznačují přirozenou
logikou, každá z nich je tím, čím je: podlahou, stěnou, oknem, schody,
stropy, sloupy, odhalenými traverzovými nosníky uvnitř domu; nic zde
nenese náznaky afektovanosti, vnitřní prostředí charakterizuje kultivovaný
vkus. Patro je v jednom úseku spojeno s přízemím galerií, k níž vede schodiště
bez zábradlí (druhé, vnitřní je bezpečnější), spíše diagonální a elegantní
kontrapunkt v kompozici. Kromě jednoho pokoje v patře, předsíně
a příslušenství tvoří interiér jediný horizontálně i vertikálně propojený prostor
bez zřetelných náznaků významově zdůrazněných ohnisek. Jenom kuchyňský
prostor je ústředním místem v interiéru domu, který teprve proces
užívání bude časem strukturovat jako soustavu významově diferencovaných
míst. Zdá se však, že klient požadoval právě takový plynulý interiér,
v němž všechna místa jsou jen jedním universálním místem. Jde
o dům pro jediného člověka, odpovídající jeho životní filosofii, jemuž vyhovuje
jediná velká, prostorově strukturovaná místnost, otevřená spíše
zevnitř ven než zvenku dovnitř. V tom směru by se dalo uvažovat o určenosti,
která nepřipouští čas a změny.
Objekt je obložen překrývanými dřevěnými prkny (clapboard wall) šedomodré
barvy. Přesto, že je architektonicky propracovaný, je poměrně nenápadný
a jen částečně informuje o povaze interiéru. O vyšším standardu
svědčí zeď, postavená kolem domu a zahrady z hrubých, volně vázaných
vápencových kamenů a plošiny z bělavých kamenných desek u domu.
Kámen i způsob zdění patří k místní tradici. Dům se nalézá při kraji
drobné vesnice a nabízí krásné výhledy, kvalita, která byla výborně využita
v uspořádání, seskupování a velikosti oken.
Architektonická cena této prosvětlené vzdušné stavby, jevící se zevnitř
jako součást krajiny, spočívá v tom, jak zjemnělý moderní geometrický
slovník dokáže sloužit rezidenčním účelům, jak je flexibilní, jak harmonuje
s krajinou, a jak právě jeho prostřednictvím lze rozehrát podivuhodnou
a dramatickou hru s prostorem, světlem a stíny.
AUTOR JE ARCHITEKT-TEORETIK, PRACOVNÍK ÚSTAVU DĚJIN UMĚNÍ AKADEMIE VĚD ČR,
STÁLÝ SPOLUPRACOVNÍK REDAKCE
Pohled ze zahrady
SNÍMKY JAN MALÝ
REKONSTRUKCE ARCHITEKT 6/2000 25