Okna, dvefie Zahradnà architektura 6/2000/ âERVEN Rem Koolhaas ...
Okna, dvefie Zahradnà architektura 6/2000/ âERVEN Rem Koolhaas ...
Okna, dvefie Zahradnà architektura 6/2000/ âERVEN Rem Koolhaas ...
Create successful ePaper yourself
Turn your PDF publications into a flip-book with our unique Google optimized e-Paper software.
CÉSAR MANRIQUE<br />
REALIZÁTOR SNùNÍ O VùKU HARMONIE<br />
MICHAELA BROÎOVÁ<br />
SNÍMEK MICHAELA BROŽOVÁ A IVO HANEL<br />
Zocos, tradiční přeměna lanzarotské pustiny<br />
MOTTO<br />
„Pokusil jsem se svoje znalosti uplatnit ve velkých přírodních prostorách. Člověk<br />
se krok za krokem snaží integrovat do zdrojů přírody, aby se mohl setkat s životní<br />
pravdou. Já jsem byl posedlý myšlenkou spojit se s přírodou, aby pomohla mně<br />
a já pomohl jí. Při pohledu na postupující destrukci světa, máme my umělci morální<br />
povinnost použít umění, krásu a harmonii všude, kde člověk může nalézt pozitivní<br />
odpověď životu. Pokusil jsem se zapojit přírodu do umění. Je to moje představa,<br />
jak otevřít nové dveře budoucnosti, jak použít všechny své znalosti k oživení<br />
přírodních prostorů a vytvořit místa velké krásy a kulturního zájmu.“<br />
CÉSAR MANRIQUE, 1992<br />
LANZAROTE 1919–45 César Manrique se narodil 24. dubna 1919<br />
v Arrecife, hlavním městě ostrova Lanzarote. Na počátku 40. let uspořádal<br />
první samostatnou výstavu figurálních maleb, monumentálních scenerií<br />
s detaily tradiční kanárské architektury.<br />
MADRID 1945–65 Na základě úspěchu regionálních výstav obdržel v roce<br />
1945 ještě jako autodidakt stipendium ke studiu na Akademii výtvarných<br />
umění San Fernando v Madridu. V 50. letech přešel k nefigurativnímu malířství<br />
a sérií monotypů se zařadil mezi abstraktní malíře – španělskou poválečnou<br />
avantgardu, kterou v roce 1955 reprezentoval na bienále grafiky<br />
v Benátkách. Pozitivní ohlas na jeho tvorbu mu přinesl zakázky na monumentální<br />
fresky do různých veřejných institucí a umožnil spolupráci s architekty,<br />
s nimiž sdílel podobné názory na propojování výtvarného umění s architekturou.<br />
NEW YORK Po dvaceti letech tvořivé práce a intenzivního života odjíždí v roce<br />
1964 do New Yorku. Po smrti své ženy (1963) znovu hledá styl života a podněty<br />
pro svou tvorbu. Využil nabídku stipendia Mezinárodního institutu uměleckého<br />
vzdělávání pro studium amerického umění a získal exkluzivní smlouvu<br />
s prestižní galerií Catherine Viviano, kde postupně uspořádal tři výstavy.<br />
Poznal osobně mistry amerického výtvarného umění: expresionisty (Pollock,<br />
Rothko), pop-artisty (Warhol, Rauschenberg), zástupce nového sochařství<br />
(César, Chamberlain), kinetisty. Jmenované vlivy byly silným motivem jeho<br />
newyorské tvorby, experimentování s novými technikami a s dimenzí prostoru.<br />
V americké metropoli se přátelil s prominenty uměleckého světa (Barbarou<br />
Rose, Andym Warholem, Johnem Bernardem Myersem). Léta strávená v N.Y.<br />
považoval Manrique zdánlivě paradoxně za nejvíce přínosná – znovu tam našel<br />
řád svého životního stylu. Obdivoval kreativní atmosféru a svobodu New<br />
Yorku, ale děsilo ho „duchovní prázdno v umělém, přelidněném a věčně soutěživém<br />
městě“. V roce 1968 se vrátil definitivně na Lanzarote.<br />
TEORIE ARCHITEKT 6/<strong>2000</strong> 33