Okna, dvefie Zahradní architektura 6/2000/ âERVEN Rem Koolhaas ...

CÉSAR MANRIQUE
REALIZÁTOR SNùNÍ O VùKU HARMONIE
MICHAELA BROÎOVÁ
SNÍMEK MICHAELA BROŽOVÁ A IVO HANEL
Zocos, tradiční přeměna lanzarotské pustiny
MOTTO
„Pokusil jsem se svoje znalosti uplatnit ve velkých přírodních prostorách. Člověk
se krok za krokem snaží integrovat do zdrojů přírody, aby se mohl setkat s životní
pravdou. Já jsem byl posedlý myšlenkou spojit se s přírodou, aby pomohla mně
a já pomohl jí. Při pohledu na postupující destrukci světa, máme my umělci morální
povinnost použít umění, krásu a harmonii všude, kde člověk může nalézt pozitivní
odpověď životu. Pokusil jsem se zapojit přírodu do umění. Je to moje představa,
jak otevřít nové dveře budoucnosti, jak použít všechny své znalosti k oživení
přírodních prostorů a vytvořit místa velké krásy a kulturního zájmu.“
CÉSAR MANRIQUE, 1992
LANZAROTE 1919–45 César Manrique se narodil 24. dubna 1919
v Arrecife, hlavním městě ostrova Lanzarote. Na počátku 40. let uspořádal
první samostatnou výstavu figurálních maleb, monumentálních scenerií
s detaily tradiční kanárské architektury.
MADRID 1945–65 Na základě úspěchu regionálních výstav obdržel v roce
1945 ještě jako autodidakt stipendium ke studiu na Akademii výtvarných
umění San Fernando v Madridu. V 50. letech přešel k nefigurativnímu malířství
a sérií monotypů se zařadil mezi abstraktní malíře – španělskou poválečnou
avantgardu, kterou v roce 1955 reprezentoval na bienále grafiky
v Benátkách. Pozitivní ohlas na jeho tvorbu mu přinesl zakázky na monumentální
fresky do různých veřejných institucí a umožnil spolupráci s architekty,
s nimiž sdílel podobné názory na propojování výtvarného umění s architekturou.
NEW YORK Po dvaceti letech tvořivé práce a intenzivního života odjíždí v roce
1964 do New Yorku. Po smrti své ženy (1963) znovu hledá styl života a podněty
pro svou tvorbu. Využil nabídku stipendia Mezinárodního institutu uměleckého
vzdělávání pro studium amerického umění a získal exkluzivní smlouvu
s prestižní galerií Catherine Viviano, kde postupně uspořádal tři výstavy.
Poznal osobně mistry amerického výtvarného umění: expresionisty (Pollock,
Rothko), pop-artisty (Warhol, Rauschenberg), zástupce nového sochařství
(César, Chamberlain), kinetisty. Jmenované vlivy byly silným motivem jeho
newyorské tvorby, experimentování s novými technikami a s dimenzí prostoru.
V americké metropoli se přátelil s prominenty uměleckého světa (Barbarou
Rose, Andym Warholem, Johnem Bernardem Myersem). Léta strávená v N.Y.
považoval Manrique zdánlivě paradoxně za nejvíce přínosná – znovu tam našel
řád svého životního stylu. Obdivoval kreativní atmosféru a svobodu New
Yorku, ale děsilo ho „duchovní prázdno v umělém, přelidněném a věčně soutěživém
městě“. V roce 1968 se vrátil definitivně na Lanzarote.
TEORIE ARCHITEKT 6/2000 33