Okna, dvefie Zahradní architektura 6/2000/ âERVEN Rem Koolhaas ...

SNÍMKY DANA KYNDROVÁ
Devastace senzitivity nejen ve vztahu ke krajinû
mÛÏe b˘t dána pfiedchozími padesáti lety. Jaké
máte zku‰enosti ze zahraniãí? Lze pfiedchozím
desetiletím pfiisoudit formotvorn˘ v˘znam?
R. ·VÁCHA: Asi jde o to, že zmizeli malí typičtí
stavebníci. Lidé si odvykli dobře stavět, protože
o všechno se staral stát.
J. HOLEâEK: Vymizel profesionální venkovský
nebo maloměstský stavitel, který možná nebyl
nositelem nejvyšší kultury, ale slušné profesionality
ano. Lidé si prostě obstarali razítko projektanta,
pětkrát projekt změnili a realizovali ho
sami. Jistá svévole, kdy se architektům mluví
do práce, je možná dědictví předchozích let.
Ale proč došlo k tak nepředstavitelnému pádu,
když pořád – až na krátkou epizodu socialistického
realismu – se dobrá, ba dokonce moderní
architektura v odborných médiích diskutovala
a podporovala... Nemám pro to vysvětlení.
R. ·VÁCHA: Zestátnění...
J. ·KABRADA: Pohnutky běžných stavebníků
jsou někdy racionálně nepochopitelné. Já teď
jezdím do vesnice na Pelhřimovsku, kde jsou
na návsi vlastně jediné dva domy socialisticky
„zkýčené“, a shodou okolností jde o domy,
v nichž vztah k půdě a k hospodaření byl přerušený
nejméně. Právě tito lidé byli ochotni se
s veškerými tradicemi rozloučit a postavit si
„modernizační“ architekturu.
R. ·VÁCHA: Už v 19. století byla vesnice prolnutá
moderností, byla chuť zavádět nové metody
obdělávání půdy. Vesnice se otevřela novinkám.
J. HOLEâEK: Ale já si myslím, že ještě secesní
štukatury na chalupách nebo podobné věci,
které člověk zahlédne, jsou vlastně příjemné.
Jdeme-li blíže k současnosti, je to horší.
J. ·KABRADA: Ano, ale možná jsou příjemné
i proto, že jde o vysloveně povrchovou záležitost
navlečenou na starou strukturu. Příval
opravdu moderního ducha začíná až v okamžiku,
kdy se objekt posadí doprostřed pozemku.
To je teprve skutečný vpád nové doby, protože
to by tradičně hospodařící zemědělec nikdy neudělal.
ROSTISLAV ŠVÁCHA
JIŘÍ ŠKABRADA
âESK¯ DÒM
Leitmotivem na‰í dosavadní diskuse je tradice,
její respektování ãi odmítání. Lze nalézt a definovat
„tradiãní ãesk˘ dÛm“?
R. ·VÁCHA: Tuto otázku si kladl i Pavel Janák
po první světové válce. Ovšem byl to jen sen
spojený s pokusem o vytvoření národního slohu
a Janák toho brzy nechal. Je těžké definovat,
co je český dům. Nepochybně se musí vyjít
z toho, co je česká rodina, co jsou typické sociální
vztahy u nás atd. Já bych se vůbec neodvážil
tuto otázku řešit.
J. ·KABRADA: Pravidla toho domu jsou od 14.
do 20. století naprosto jasná a neměnná. Jejich
sílu dokládají i některé dosud nedoceněné momenty:
například administrativně nařízená materiálová
proměna na začátku 19. století. Roku
1816 vyšel velmi tvrdý zákaz stavby dřevěných
domů a venkovští stavebníci se mohli zbláznit.
A během poměrně krátké doby toto nařízení
venkov vstřebal, změnil se zcela optický charakter
vesnice a domů, ale z hlediska typologie
a základního tvaru se vůbec nic nestalo. Takže
základní principy existovaly. Když jsem vymýšlel
své desatero, dospěl jsem k souboru prvků
strukturálně tradičního domu. Ty se dají brát
i jako návod neutrálního, slušného chování novostavby
v tradičním prostředí. A myslím, že
většině nevědomých stavebníků by prospělo,
kdyby se jím alespoň trochu řídili.
Existuje dnes architektura, kterou bychom
mohli oznaãit za lidovou?
J. ·KABRADA: Svého času jsme se bavili tím,
že například posun od štítu barokního kostela jihočeského
zedníka Jakuba Bursy je vlastně
velice podobný posunu od Corbusierovy vily
k „šumperáku“. Dá se tedy odvodit, že po čase
možná budeme schopni i socialistický „vesnický“
dům 60. let hodnotit jako lidovou architekturu.
Já se tomu ale zatím vzpírám.
R. ·VÁCHA: Řekl bych, že něco jako lidová architektura
nežije.
Nejde o repliku minulého tvarosloví?
J. ·KABRADA: Pokud za lidovost budete pokládat
nějaké znaky, podle nichž lze nalézt
společného jmenovatele s datováním, to je
v zásadě možné i u domů z 50. až 70. let. Jdou
datovat a jakési znaky mají. My se tomu zatím
bráníme, protože tyto domy tvrdě „vyjely“ z kolejí,
které předtím trvaly několik set let.
Lze vlastnû odli‰it, co je tvorba mûstská a co
venkovská? Kdy se jedná o rozdílné morfologické
znaky a kdy jen o kontext, zasazení do
krajiny?
R. ·VÁCHA: Domnívám se, že výrazný znak
spočívá v tom, že architekt myslí na krajinu; že
si uvědomuje téma domu v krajině. Lidoví stavitelé
si ve skutečnosti neuvědomovali, že přichází
obrovská estetická změna. Ale ono vůbec
jde o vztah venkovských lidí ke krajině, zda
si uvědomují krásu krajiny...
J. ·KABRADA: Vesničtí stavitelé na krajinu
v minulosti umístěním svého domu nemohli příliš
reagovat, protože vždy byli limitováni faktem
umístění jejich vesnice. Na vztah ke krajině
moc nemysleli, ale objekty, které v krajině nakonec
vytvořili, působily harmonicky. A byli to
spíše lidé z města, kteří si začali uvědomovat
krásu krajiny tak, jak jí rozumíme i my. Dnešní
stavebníci programově myslí na krajinu, ale
z hlediska egoistického, tedy jak já ze svého
domu krajinu uvidím. Opačný pohled je pak
často problematický.
J. HOLEâEK: Dnes žijeme v krajině úplně jinak
než naši předchůdci a otázka zní, zda je možné
nalézt formy obývání, které krajině nebudou
ubližovat.
KULAT¯ STÒL ARCHITEKT 6/2000 31