Fulltext... - Výzkumný ústav práce a sociálních věcí

9. Německo
Změna tohoto modelu tedy předpokládá splnění dvou hlavních úkolů: je nutné
umožnit ženám harmonizovat jejich pracovní i rodinné aspirace a opustit od tradičního
vnímání genderových rolí. Takováto změna paradigmatu se v německé rodinné politice
začala objevovat. Mimo jiné byly jedním z důvodů demografické změny, především
výrazný pokles porodnosti a s ním spojené stárnutí populace a jeho budoucí dopad
(nejen na) systém sociálního zabezpečení, důchodový a zdravotní systém, a také
vysoký podíl bezdětných a s tím do budoucna související problém se zajištěním péče
o ně v podmínkách individuálního i demografického stárnutí [Dorbritz, 2008]. Prioritou
vlády se tak stalo posílení role otce při výchově dítěte a sladění práce a péče o rodinu.
V roce 2003 vstoupil v platnost zákon o rodičovském příspěvku, který tvoří jádro prorodinných
opatření [Matějková, Paloncyová, 2003]. Byl zaveden také nárok na práci
na částečný úvazek pro oba rodiče. Legislativa tak umožňuje slučitelnost rodinného
a pracovního života a péči o dítě pro oba rodiče.
Sjednocením Německa v roce 1990 došlo zároveň ke spojení dvou protichůdných
přístupů k rodinné politice - východoněmeckého modelu „socialistického státu
nahrazujícího otce“ a západoněmeckého modelu „silného manžela-živitele, avšak málo
zaangažovaného otce“ [Ostner at al., 2004]. Zatímco západní Německo od svého
vzniku posilovalo závislost žen na manželovi a živiteli, na východě režim spojoval
emancipaci s ekonomickou aktivitu žen a očekával, že ženy budou jak zaměstnankyně,
tak matky. Východoněmecká politika se tak zaměřovala na děti matek, kterým byla
zajišťována veřejná péče v souladu se socialistickými principy a za účelem toho, aby
mohly ženy pracovat. Od začátku 70. let pak začala být politika směřovaná na děti
otevřeně pronatalitní. Před pádem Berlínské zdi pak socialistický stát přímo i nepřímo
hradil 80 % nákladů na děti - formou dávek, veřejných služeb péče, prázdninových
zařízení apod. [Ostner, 1997; Ostner at al., 2004].
Naproti tomu v západním Německu byla rodinná politika koncipována jako
svým způsobem protiklad k pronatalitně orientované politice a intervenci do privátní
sféry manželství a rodiny na východě. Rodinná politika v západním Německu byla
zaměřena spíše na horizontální než na vertikální redistribuci (od bezdětných k rodinám
s dětmi, nikoli od vysokopříjmových k nízkopříjmovým) a podporovala spíše rovné
příležitosti, nikoli rovné výsledky. Rodiny měly bez ohledu na výši svého příjmu nárok
na přídavky na děti (v jednotné výši) a na slevy na dani za dítě [Ostner, 1997].
Z hlediska rodinné politiky ve vztahu k neúplným rodinám je možné pozorovat
také jisté odlišnosti mezi dvěma částmi země. Ve východním Německu bylo v roce
1950 uzákoněno (zákonem o ochraně dětí a matek), že narození mimo manželství není
důvodem stigmatizace, již o rok dříve byla diskriminace nemanželských dětí postavena
ústavou mimo zákon [Ostner, 1997]. V západním Německu k něčemu podobnému
došlo až v roce 1969 zákonem o legálním statutu nemanželských dětí. Do té doby se
uplatňovalo pravidlo o původu (Abstammungsregels), které se v podstatě nezměnilo
od roku 1900. Německý občanský zákoník z roku 1900 totiž vylučoval jakoukoliv
spřízněnost mezi domnělým otcem a dětmi, které se narodily mimo manželství. Pro
takového otce tedy neplynuly žádné povinnosti. Manželství, nikoli biologický původ sám
o sobě, zakládalo vzájemné příbuzenské vztahy. Legitimita dítěte naopak nekončila
rozvodem nebo úmrtím otce; rozvedený otec i nadále platil na své legitimní děti, sirotci
mohli žádat zvláštní dávky a bylo zaručeno právo dědit. V následujících desetiletích se
postavení nemanželských dětí mírně zlepšilo, mohly, resp. jejich matky mohly nárokovat
alespoň částečnou podporu od otce dětí, pokud ten své otcovství uznal.
Lze tedy hovořit o logice "silné (a velmi institucionalizované) manželské
a rodinné povinnosti". Manželé a manželky, rodiče a děti se o sebe ze zákona
vzájemně postarají v případě potřeby a po dobu nezbytně nutnou. Dítě se narodilo
105