Fulltext... - Výzkumný ústav práce a sociálních věcí

6. Norsko
manželství ani otce samoživitele [Kjeldstad, Rønsen, 2002]. V roce 1967 byl tento
zákon začleněn do zákona o národním pojištění („National Insurance Act“), ovšem stále
se možnost pobírání dávek nevztahovala na původně vyloučené skupiny matek a otce
samoživitele. Stát zprvu nepovažoval rozvedené a odloučeně žijící matky a jejich děti
za svoji zodpovědnost. Jejich výživné mělo být primárně zabezpečeno prostřednictvím
výživného od bývalého manžela a otce dítěte [Kjønstad, Syse, 1997 citováno z
Kjeldstad, Rønsen, 2002]. V roce 1972 však bylo právo na sociální dávku rozšířeno i
na rozvedené a odloučeně žijící matky. Od roku 1981 byl zákon rozšířen a namísto
„matek“ se začal vztahovat na osamělé rodiče bez ohledu na pohlaví a rodinný stav
[Kjeldstad, Rønsen, 2002].
Dávka nesoucí v překladu název „přechodná dávka“ („overgangsstønad“-
„transitional benefit“) poskytuje a zaručuje minimální příjem pouze rodičům samoživitelům.
Tato dávka zaznamenala v nedávné době významné změny týkající se
podmínek jejího čerpání i její výše. Reforma, která vstoupila v platnost od 1.1.1998 (v
rámci zákona o národním pojištění „1998 National Insurance Act“ [Skevik, 2006]),
reflektovala obecné změny v Norské sociální politice zaváděné na základě principu
orientace na placenou práci namísto sociálních jistot [Duncan, Strell, 2004]. Zatímco
před reformou sociální politika obecně, a především pak konkrétní dávka pro rodiče
samoživitele („přechodná dávka“), stavěla tuto skupinu, hlavně matky samoživitelky,
do role domácích pečovatelek o děti, od roku 1998 již sociální politika spatřovala
v těchto matkách zaměstnankyně (po prvních 3 letech mateřství). Tyto politické změny
byly patrně odpovědí na diskurzy 90. let. Jedním z nich byl diskurz „sociální hrozby“,
který pojímal samoživitelky závislé na sociálních dávkách jako nezodpovědné a
nezasluhující si tyto benefity. Diskurz „sociálního problému“ se opíral především
o práva žen a genderovou rovnost (ve smyslu umožnit samoživitelkám participovat na
pracovním trhu) a zdůrazňování významu příjmu ze zaměstnání při redukci chudoby
a závislosti [Duncan, Strell, 2004].
Před uvedenou reformou nebylo čerpání dávky podmíněno žádnou ekonomickou
aktivitou, krom toho byla tato dávka z hlediska participace na pracovním trhu silně
demotivační, neboť její výše rychle a výrazně klesala spolu se zvyšujícím se pracovním
příjmem. Zároveň také její označení jako dávky „přechodné, dočasné“ bylo zavádějící,
protože osamělí rodiče mohli tuto dávku čerpat až po dobu 10 let. Tyto velmi slabé
pobídky k ekonomické aktivitě, které v sobě uvedená dávka obsahovala, mohou být
jedním z důvodů, proč byla v Norsku v polovině 90. let téměř o 10 % nižší míra
zaměstnanosti osamělých matek ve srovnání se sousedím Švédskem a Dánskem
[Mogstad, Pronzato, 2008].
Cílem reformy z roku 1998 bylo zlepšit zapojení osamělých matek na trhu
práce a jejich úroveň vzdělání a touto cestou pak zvýšit jejich schopnost soběstačnosti
a vymanění se z chudoby [Mogstad, Pronzato, 2008]. Byla zavedena řada nových
podmínek pro oprávněnost čerpání této dávky:
1. byl zaveden požadavek na zaměstnání nebo studium (i když pouze pro osamělé
matky s nejmladším dítětem ve věku nejméně 3 let),
2. byla snížena horní věková hranice nejmladšího dítěte a byla omezena maximální
možná doba čerpání dávky,
3. byla zvýšena maximální vyplácená částka zhruba o 20 %,
4. osamělé matky s dětmi do 3 let věku získaly nárok na příplatek k rodinným
přídavkům v případě, že dostávají „přechodnou dávku“ v její maximální výši.
68