Fulltext... - Výzkumný ústav práce a sociálních věcí

5. Švédsko
živitele nahrazen modelem pracujícího rodiče [Hobson 1995, citováno z Hobson,
Takahashi, 1997]. Tento model předpokládá, že všechny matky budou aktivně
participovat na pracovním trhu a že pro pracující rodiče budou dostupné služby denní
péče o děti. Sladění rodinného a pracovního života bylo ženám usnadněno jednak (1)
individuálním zdaněním a systémem sociálního zabezpečení, v rámci kterého je pro
páry méně výhodné tradiční genderově rozdělený model práce a péče, dále pak (2)
systémem rodičovské dovolené založeným na náhradě pracovního příjmu, což motivuje
ženy k tomu, aby před založením rodiny participovaly na pracovním trhu a v neposlední
řadě také (3) subvencovaným systémem institucionální péče o děti, který umožňuje
ženám návrat do práce po rodičovské dovolené [Anderson, 2007].
Systém je také zřetelně orientován na děti, ovšem prostřednictvím toho, že je
nakloněn ženám. Důraz je kladen na „stejné právo pracujících žen mít také děti“
a nikoli na „právo matek na zaměstnání“ [Hoem, 2005]. Sociální systém tak neobsahuje
nic, co by matky podporovalo v setrvání v domácnosti, ty jsou naopak motivovány
k aktivnímu hledání práce a snaze si ji udržet. Podporováno je také výrazné zapojení
obou rodičů do výchovy a péče o děti.
Kategorie rodičů samoživitelů, resp. matek samoživitelek od 70. let 20. století
v podstatě chyběla ve švédském diskurzu a koncepci politiky. Hlavní princip sociální
politiky v této zemi ve vztahu k samoživitelům je jejich integrace a zahrnutí v rámci
politického rámce vytvořeného pro pracující rodiče. Tím nebyla skupina matek
samoživitelek stigmatizována či označena za deviantní skupinu, zároveň však přestal
být viditelný ekonomický a sociální tlak na osamělé rodiče, kteří v rodině zastávají roli
živitele i pečovatele [Hobson, Takahashi, 1997].
V průběhu 20. století se první výraznou změnou jeví zákon z roku 1917,
který zavedl nové principy týkající se práv dětí narozených mimo manželství na to,
aby znaly oba své rodiče. 27 Zákon tím ukončil především anonymitu otce dítěte a byl
zdůvodňován jednak právem dítěte znát svoji matku i otce, také však tím, že
registrovaný otec bude také podporovat svoje nemanželské dítě, čímž dojde nejen ke
zlepšení situace dětí, ale i jejich matek. Debaty a analýzy, které předcházely
i následovaly přijetí tohoto zákona, zdůrazňovaly vysoké riziko chudoby a zločinnosti
mezi nemanželsky narozenými dětmi a viněni byli především otcové, kteří nepřijali
zodpovědnost za své děti [Hobson, Takahashi, 1997:124-125].
Podle tohoto zákona tak musel muž prokázat, že není otcem (což často
znamenalo získat důkaz o tom, že měla matka dítěte v době početí styk s jiným
mužem) a byla zavedena přísná pravidla pro vynucení otcovské vyživovací povinnosti.
Muži uznanému soudem za otce dítěte mohlo být výživné strháváno přímo z jeho
příjmu. Výběrčí dluhů mohli konfiskovat jeho majetek k zaplacení výživného, otcům
nemanželských dětí navíc nebylo dovoleno opustit zemi. Součástí bylo také, že sociální
pracovníci jmenovaní místní samosprávou měli dohlížet na finanční podporu a péči
o nemanželsky narozené děti (což zahrnovalo také prokazování otcovství a vymáhání
výživného od otce dítěte). V praxi však zákon nefungoval tak, jak bylo původně
zamýšleno, neboť celý proces byl velmi těžkopádný a zdlouhavý - nejprve vysledovat
otce, který neposkytoval ekonomickou podporu, poté jeho přivedení k soudu
a výsledně získání soudního rozhodnutí v jeho neprospěch. Také funkce sociálního
pracovníka nebyla placená (ve většině tedy vykonávaná ženami), nebylo tedy dostatek
27 Tímto opatřením byla ukončena dlouhá tradice datující se již od roku 1778, která dovolovala i matce
nemanželsky narozeného dítěte zůstat v anonymitě. Švédský král chtěl v 18. století tímto způsobem
předejít vraždám nemanželských dětí, jméno jejich matek tak nemuselo být zapsáno ve farních registrech
[Hobson, Takahashi, 1997: 124].
55