Fulltext... - Výzkumný ústav práce a sociálních věcí

10. Itálie
poloviny 80. let. V tomto období začaly politické strany uvažovat o uzákonění určitých
pravidel týkajících se rodinného chování. Souhrnně lze identifikovat 4 hlavní cíle:
1. podpora rodin skrze sociální služby, zacílené především na děti a seniory,
2. podpora harmonizace práce a rodiny, podpora genderové rovnosti,
3. odmítání potratů a podpora mateřství,
4. reforma systému rodinných daní zacílená na snížení daní pro rodiny s dětmi.
První dva cíle byly propagovány levicově směřujícími stranami a místními
samosprávami, zbytek byl podporován katolickou stranou (Democrazia Christiana)
a pravicově orientovanými stranami [De Rose, Racioppi, Zanatta, 2008: 696].
Rodinná politika pak tvořila důležitou část programů politických stran v průběhu
90. let a na přelomu tisíciletí a otázka výrazného poklesu úrovně plodnosti a s tím
souvisejících možností tento pokles zvrátit byla tématem napříč politickou scénou.
Pravostředové strany spatřovaly řešení prostřednictvím finanční pomoci a snížení daní
pro rodiny s dětmi, levostředová uskupení požadovala finanční podporu pro rodiny
a zavedení opatření zaměřených na slaďování rodinného a pracovního života jako
např. širší uplatnění rodičovské dovolené a rozvoj služeb pro děti.
Jednou z iniciativ na podporu porodnosti zavedených pravostředovou vládou
(2001-06) byl bonus 1 000 Euro za každé dítě druhého či vyššího pořadí. V důsledku
nedostatku financí nebyla tato možnost dostupná v letech 2004 a 2005, v roce 2006
však byla znovu zavedena pro prvorozené děti. Nově zvolená vláda (ve funkci od
dubna 2006) v čele s levostředovou koalicí pak slíbila velké množství opatření, která
mají za cíl vytvořit síť občanských práv zaměřených nejen na individuum, ale také na
rodinu. Hlavním cílem opatření by měla být podpora mladých lidí stát se nezávislými
na svých rodičích a ve schopnosti založit vlastní rodinu. Dále pak podpora žen v právu
na práci, aniž by se musely vzdát mateřství, sladění pracovního a rodinného života
a řešení bytové problematiky [programové prohlášení vlády, citováno z De Rose,
Racioppi, Zanatta, 2008].
Systematickou sociální politiku zaměřenou na skupinu samoživitelů je možné
vysledovat v Itálii v letech 1922-1945, tedy v období fašizmu. Fašistická politika
vztahující se k rodině a reprodukci se vyznačovala především silnou tendencí státních
intervencí do reprodukce (s cílem početního růstu a obrany rasy), zdůrazňováním
ženské mateřské role (s tím související diskriminaci žen na pracovním trhu a ve
vzdělání) a definicí manželství a reprodukce jako předmětu obecného zájmu [Bimbi,
1997]. V roce 1925 byl založen Národní ústav mateřství a dětství (ONMI), který měl
pomáhat především těhotným ženám, svobodným matkám a vdovám, ale pomáhal
také vdaným ženám, které opustil manžel nebo jejichž manžel byl ve vězení nebo
nebyl schopen se o rodinu postarat. Tento ústav dbal jednak na propopulační politiku
ve prospěch národa, jednak na „normalizaci“ a kontrolu individuálních soukromých
životů. Ideou bylo, že „padlé ženy“ a nezdárné matky je možné změnit v pečující
matky a manželky, budou-li spolupracovat s veřejnými orgány.
Po konci války pak byla propopulační politika státu opuštěna, stejně tak jako
pozbyla legitimitu jakákoli přímá intervence státu do soukromého života občanů.
Státní politika podporovala model muže-živitele, nejdůležitějším opatřením do 2.
poloviny 60. let byl příspěvek na závislého člena rodiny, který byl vyplácen hlavě
domácnosti. Zaměstnané ženy se závislými dětmi (nebo jinými příbuznými) jej mohly
získat pouze v případě, že byly ovdovělé, opuštěné manželem, neprovdané matky
dětí, jež otec neuznal za vlastní nebo ženy s invalidním manželem [Bimbi, 1997].
116