Fulltext... - Výzkumný ústav práce a sociálních věcí

Závěr
rámce vytvořeného pro pracující rodiče. Ve Švédsku jsou zároveň neúplné rodiny
nejméně vystaveny riziku chudoby.
Některé rodinné politiky mají opatření cílená přímo na rodiče samoživitele (ve
srovnávaných zemích je takovým příkladem především Francie), ovšem tato opatření
jsou začleněna do širšího, mnohostranného rámce politik podpory rodin s dětmi.
Zavedení zvláštních opatření (nebo výhodnějších podmínek) pro neúplné rodiny se tak
děje jako součást konzistentních opatření pro všechny rodiče.
V zemích s nízkou mírou účasti samoživitelů (především matek) na trhu práce
a s modely solidarity se zrodila aktivační politika snažící se zmírnit vyšší riziko chudoby
neúplných rodin prostřednictvím podpory aktivní účasti rodičů na pracovním trhu.
Setrvávání samoživitelek v ekonomické neaktivitě či odchod z ekonomické aktivity do
neaktivity je převážně britský problém, zatímco skutečným problémem ve většině
evropských zemí není otázka ekonomické (ne)aktivity, ale nezaměstnanosti, která
navíc není vždy spojena s nízkou úrovní dosaženého vzdělání [Study on Poverty and
Social Exclusion…, 2007]. Velká Británie, ale také Norsko, přistoupily v posledním
desetiletí v reformám a programům, které jsou zaměřeny na podporu ekonomické
aktivity rodičů samoživitelů, a tím na snížení jejich závislosti na sociálních dávkách.
V poslední době totiž začalo být v obou státech zřejmé, že určité skupiny obyvatelstva
s nízkou ekonomickou aktivitou a vysokou závislostí na sociálním systému byly výrazně
nadprůměrně zastoupeny mezi skupinou chudých. Tato situace se týkala právě
osamělých rodičů, především matek. V Norsku tedy koncem 90. let proběhla reforma
dávek určených samoživitelům, ve Velké Británii labouristická vláda zavedla program
pro osamělé rodiče.
Pozornost tedy byla přesunuta od závislosti na sociálních dávkách na aktivní
politiku zaměstnanosti. Zároveň je však zřejmé, že není možné prosazovat aktivizační
přístup v zemích se zcela odlišným vnímáním rodinných povinností a rozdílnými
příčinami chudoby. Například v zemích jižní Evropy rodiče samoživitelé pracují ve vyšší
míře, než je míra ekonomické aktivity žen obecně. Usnadnění přístupu na trh práce pro
rodiče samoživitele (ať už ženy nebo muže) by se pak mělo uskutečňovat především
prostřednictvím zlepšení kvality pracovních míst, ke kterým mají tito rodiče přístup
(studie evropské komise uvádí, že osamělé matky čelí na pracovním trhu problému
pasti nekvalitních a špatně placených pracovních míst [Study on Poverty and Social
Exclusion 2007]), antidiskriminační politiky a opatření podporujících harmonizaci
rodinného a pracovního života, která nebudou brát jako samozřejmost přítomnost obou
rodičů v rodině.
Dalším z opatření, které nelze v tématu neúplných rodin opomenout, jsou
vdovské a sirotčí důchody. V mezinárodním srovnání se ukazuje, že v některých
zemích byly pozůstalostní důchody sníženy, limitovány nebo zrušeny a substituovány
opatřeními pro osamělé rodiče a jejich děti, a to bez ohledu na to, co bylo důvodem
vzniku neúplné rodiny. Ve Francii není v rámci obecného (univerzálního) schématu
sociálního pojištění pro zaměstnance sirotčí důchod zaveden, vdovský/vdovecký
důchod náleží pozůstalému staršímu 52 let. Namísto toho je zde zavedena řada dávek
pro rodiče samoživitele a jejich děti (především příspěvek samoživiteli a příspěvek na
podporu rodiny). Ve Velké Británii jsou peníze vypláceny druhému z rodičů, případně
osobě, která se o osiřelé dítě stará, nárok na dávku je tedy spíše rodinným právem
(nikoli individuálním nárokem dítěte).
Rodinná a sociální politika vztahující se k neúplným rodinám nemůže představovat
jednotný či standardizovaný přístup ve všech zemích. Z mezinárodního srovnání
je zřejmé, že pozice neúplných rodin a přístupy k nim se vyvíjely často dlouhou dobu,
v řadě samostatných etap spolu s tím, jak se proměňovala samotná rodina. Tento
123