Počítačové zpracování přirozeného jazyka

typické dvoucestné komunikace mezi lidmi. To dovedou do jisté míry systémy
pro porozumění PJ, které by pak mohly mít jako vstup právě výstup
z rozpoznávače řeči.
2.1 Roviny analýzy jazyka
Systémy pro zpracování PJ se neobejdou bez potřebných znalostí o vlastní
struktuře jazyka, musí v nich být zabudovány znalosti o tom:
• – co jsou slova (slovní tvary a jejich složky – morfémy),
• – jak se slova (větné složky) kombinují do vět,
• – co slova označují, jaké jsou jejich významy,
• – jak se význam věty skládá z významů slov a slovních spojení (větných
složek).
To však ještě nestačí – inteligentní jazykové chování uživatele jazyka – člověka
(dále UJ) se opírá o obecnou (encyklopedickou) znalost světa a jeho inferenční
schopnosti a také o znalost komunikační situace a komunikačního kontextu a
pravidel, podle nichž se komunikační procesy řídí.
I když to, co jsme právě uvedli, vypadá na první pohled celkem jednoduše a
samozřejmě, skutečnost je podstatně komplikovanější. Znalosti relevantní pro
počítačové zpracování přirozeného jazyka (dále ZPJ) mají komplikovanou hierarchickou
povahu, proto je obvyklé mluvit v této souvislosti o jednotlivých
rovinách popisu, tj. o rovině:
1. fonetické a fonologické – postihuje vztahy mezi zvuky a dalšími jednotkami
(např. slabikami), z nichž se slova tvoří. Rozlišují se tu fonémy,
což jsou nejmenší jednotky jazyka schopné rozlišit význam (např. m
a t ve slovech máme a máte nebo m a n v tomu a tonu. Tyto a další
znalosti jsou podstatné pro systémy založené na rozpoznávání mluvené
řeči,
2. morfologické – popisuje, jak se slova skládají ze základnějších jednotek
nazývaných morfémy. Jsou to nejmenší jednotky jazyka, které mohou
nést význam. To lze demonstrovat na příkladech segmentace výrazů
jako nej-ne-u-věř-i-t-eln-ějš-ího, uč-e-n-í, v nichž rozlišujeme jednotky
jako kořeny, kmeny, kmenotvorné přípony, prefixy, sufixy, koncovky. Ve
11