Počítačové zpracování přirozeného jazyka

můžeme symbolicky reprezentovat v termínech slovních druhů – substantiv a
zájmen nebo pomocí specifických pronominálních výrazů jako koho, co, čeho,
komu, čemu, ....
V literatuře se často diskutuje o tom, zda valence je jevem primárně syntaktickým
nebo sémantickým. Většinou se setkáváme s názorem, že valence je
záležitostí roviny syntaktické, což se primárně opírá o fakt, že je (např. v češtině)
vyjadřována morfologickými prostředky – pády, které se vazebně pojí s jednotlivými
slovesy. Tyto formální prostředky realizace valence by nám však neměly
zakrýt podstatu věci, totiž skutečnost, že schopnost slova kombinovat se v textu
s jinými slovy je primárně dána sémanticky, tj. významy spojujících se slov. Považujeme
proto slovesnou valenci za jev primárně sémantický a chápeme ji jako
významem determinovanou schopnost slova kombinovat se s jinými slovy. V dalším
budeme usilovat o co nejúplnější významovou charakterizaci jednotlivých
argumentů, i když v dané verzi slovníku zatím pracujeme zatím především s povrchovými
pádovými příznaky. Je však jasné, že bez přihlížení k významu sloves
nemůžeme rozumně vysvětlit kontextové elipsy typu
(v1) Otec čte dětem před spaním. (pohádku)
nebo významově blízké případy – synonyma jako
(v2a) Matka mluví s otcem o těch penězích.
(v2b) Matka vykládá otci o těch penězích.,
i když jejich valenční vlastnosti se povrchově liší (viz např. Leech, 1981).
5.8.2 Typy valencí
Při popisu valenci a pak i sestavování slovníku je nejobtížnější vyrovnat se s obligatorností
a fakultativností jednotlivých argumentů u sloves, resp. klasifikovat je
vzhledem k těmto kritériím. Obtíže, které tu vznikají, však podle našeho názoru
signalizují, že čistě syntaktická kritéria obligatornosti a fakultativnosti nejsou dostatečně
vymezena a často neumožňují dospívat ke konzistentním rozhodnutím.
Vzhledem k rozsahu materiálu jsme proto zatím rezignovali na striktní rozlišení
obligatorních a fakultativních doplnění a zaměřujeme se primárně na jejich zachycení
hlavně v souladu s významem toho kterého predikátu. Jinak řečeno, jde
nám hlavně o to, abychom na prvním místě zachytili, co k danému slovesu patří,
a teprve na druhém, jak to k němu patří.
V tomto ohledu nejde ovšem jen o naši zkušenost, a proto např. ve shodě
se Somersem (Somers, 1987) jsme se pokusili rozlišit následujících šest stupňů
valenční vázanosti, pro něž zavádíme po řadě i příslušné notační konvence:
1. integrální, lexikálně determinovaná, nevypustitelná doplnění, nepřipouš-
64