Počítačové zpracování přirozeného jazyka

flektivních jazycích, jako je čeština, jsou morfologické vztahy bohatě
rozvinuty – vyznačují se komplikovanou deklinací (skloňováním) a konjugací
(časováním). Ohýbání slov je potřeba algoritmicky popsat a na
tomto základě vytvořit vhodné analyzátory a generátory tvarů.
3. syntaktické – vysvětluje, jak lze spojovat slova tak, aby z nich vznikaly
gramaticky správné věty, z jakých prvků, složek se skládají věty a jaké
mezi nimi existují vztahy a jak lze tyto vztahy formálně reprezentovat.
Na základě těchto znalostí je pak možno budovat syntaktické analyzátory
a generátory, což jsou v konečné fázi počítačové programy, které na
vstupu přijímají věty přirozeného jazyka a na výstupu poskytují jejich
reprezentace nejčastěji v podobě stromových struktur (grafů-stromů).
4. sémantické – popisuje, co jazykové výrazy (slova a jejich spojení, kolokace)
znamenají a jak se jejich významy kombinují tak, aby tvořily
smysluplné (sémanticky dobře utvořené) věty. V tomto bodě uvažujeme
významy vět nezávisle na kontextu. I zde celkově usilujeme o vytvoření
sémantických analyzátorů, tj. v konečném úhrnu programů, které
vstupním větám přirozeného jazyka budou přiřazovat jejich sémantické
reprezentace mající podobu symbolického formálního zápisu, např. to
mohou být formule v predikátovém kalkulu 1.řádu nebo lépe formule
lambda kalkulu, jestliže se rozhodneme použít transparentní intenzionální
logiky (TIL, Tichý, 1989, Materna, 1999).
5. pragmatické – tj., jak se vět užívá v různých komunikačních situacích
(uživatelé prezentují svá sdělení jako konstatování, rozkazy, otázky,
přání, sliby, prohlášení, např. deklarace nezávislosti) a jak užití vět
ovlivňuje interpretaci jejich významu.
6. kontextové, promluvové – zachycují, jak bezprostředně předcházející věty
ovlivňují sémantickou interpretaci vět následujících, např. v promluvě
Naši si koupili dům a auto. To vedlo k velkým nepříjemnostem.
7. patří sem i znalosti o světě, které zahrnují obecné encyklopedické znalosti,
jimiž uživatel jazyka musí disponovat, aby byl schopen vést normální
komunikaci. Ve skutečnosti jde o složitý komplex znalostí, k nimž
se řadí též znalosti o komunikačních záměrech, plánech a vírách ostatních
uživatelů jazyka a v neposlední řadě i znalosti a soubory inferenčních
pravidel označované jako zásady zdravého rozumu (common sense).
12