elektronický průvodce udržitelnou dopravou - Centrum dopravního ...

3.5 Odpady z dopravy
Energetická a surovinová náročnost dopravy
Doprava v České republice představuje, obdobně jako i v jiných vyspělých státech, jeden z hlavních faktorů,
který při svém rozvoji nepříznivě ovlivňuje kvalitu životního prostředí. Největší podíl v tomto směru náleží
dopravě silniční, která produkuje velké množství odpadů, zejména v podobě autovraků.
Zákonem č. 106/2005 Sb., který přebírá úplné znění zákona č.185/2001 Sb., o odpadech a změnách ve znění
pozdějších předpisů, je řešena problematika autovraků. V Evropské unii je problematika autovraků ošetřena
směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2000/53/EC, o vozidlech s ukončenou životností (více je uvedeno
v kapitole 9 Legislativní rámec). Podle zákona o odpadech, je autovrakem každé úplné nebo neúplné motorové
nebo nemotorové vozidlo, které bylo určeno k provozu na pozemních komunikacích pro účely přepravy osob,
zvířat nebo věcí, a stalo se odpadem dle § 3 tohoto zákona. Odpadem se přitom rozumí každá movitá věc, které
se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit, a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených
v příloze č.1 zákona o odpadech. Ze zákona vyplývá, že každý, kdo se zbavuje autovraku, je povinen autovrak
předat pouze osobám, které jsou provozovateli zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu
autovraků. Před odstraněním autovraků z nich musí být vyjmuty součásti obsahující olovo, rtuť, kadmium a
šestimocný chrom atd., dále součásti obsahující provozní náplně. Výsledná hmota z drcení autovraku nesmí
vykazovat žádné nebezpečné vlastnosti. Za splnění těchto povinností odpovídá provozovatel zařízení
k odstraňování autovraků.
Obr. 28. Materiálová složení automobilu
Množství a frekvence výskytu
autovraků se výrazně zvyšuje.
Dochází k silnému zatěžování
životního prostředí a zároveň
jde o významný zdroj
druhotných surovin a energií.
Autovraky jako zdroj
materiálu jsou vzhledem
k množství nepřehlédnutelné.
V současnosti je v České
republice registrováno kolem
3 700 000
automobilů.
Z provozu je ročně
vyřazováno cca 155 000 kusů,
přičemž průměrná hmotnost automobilu je kolem 1 tuny. Osobní automobily obsahují v průměru 70 – 75 %
kovů a 25 % nekovových složek, jejichž podíl stále narůstá (Božek et al., 2003). Stupeň zhodnocení autovraků
se v současné době pohybuje v rozmezí 70 – 75 %, do roku 2000 se předpokládal vzrůst na 85 % a do roku 2015
na 95 %. Materiálové složení vozidla závisí na velikosti a typu vozu, výrobci, datumu výroby aj. Materiálové
hmotnostní složení automobilů přibližuje obrázek 28. (Lešinský, 1999).
Schéma doporučeného způsobu využití nebo
odstranění autovraku:
1) sběrná místa – odhlášení z evidence
2) demontážní středisko
a) demontáž náhradních dílů
odstranění nebezpečných odpadů
b) zajištění recyklace provozních
kapalin (pohonné hmoty, olej
převodový, motorový, do tlumičů,
okruhu servořízení, chladicí
kapaliny)
c) zajištění recyklace skla
d) zajištění recyklace plastů
e) zajištění recyklace pryže
f) zajištění recyklace katalyzátorů
3) drticí linka
4) využití/odstranění ostatních materiálů
a) hutě
b) spalovny
c) skládky
43
Obr. 29. Drtící linka (Zdroj: http://www.wmrecycling.com/ )