Dějiny vědy a techniky 14. (J. Folta, ed.). Rozpravy NTM 200

ozdíl mezi nejstarším a nejmladším nečiní více než 9 let. Navíc všichni se pouštějí do samostatné
podnikatelské činnosti ve stejném desetiletí, v roce 1906 Otakar Volman, Arno Plauert v roce 1901,
Podhajský v roce 1909, Wawerka v roce 1902 a mladší z Volmanů v roce 1910.
Co se týče sociálního statusu rodin, pocházeli všichni jmenovaní ze středních vrstev. Otakar
Volman a jeho nevlastní bratr Josef vyrůstali v rodině Františka Volmana, postupně se zmáhajícího
majitele dílny na hospodářské stroje s necelými dvěma desítkami zaměstnanců. Arno Plauert se narodil
v rodině stavebního podnikatele v Drážďanech-Altstadtu Karla Augusta Plauerta a Anny Marie roz.
Thümmel, která si po brzkém úmrtí manžela otevřela módní salón. Otakar Podhajský vyrůstal v rodině
okresního školního inspektora Vincence Podhajského (1840–1918), nejprve v Poličce, později v Praze.
František Wawerka pocházel se starousedlické měšťanské rodiny, provozující v Lipníku nad Bečvou po
léta provaznickou živnost.
Obr. 4. František Wawerka Obr. 5. Josef Volman
Mnoho shodného najdeme i u podniků, které byly založeny nebo vedeny jmenovanými podnikateli.
Kromě obdobného výrobního sortimentu to byla i velikost jejich podniku. 2 Jednalo se o podniky,
které nepřekročily úroveň středně velkých strojíren, tedy přibližně hranici 200 zaměstnanců. Zde však
nutno poznamenat, že výroba obráběcích strojů byla dosti specifickým segmentem strojírenské výroby.
Továrny na obráběcí stroje nepatřily mezi velkopodniky, ale plnily specifické funkce, které velkopodniková
strojírenská výroba nebyla schopna organizovat a byly tak jejím jakýmsi organickým doplňkem. 3 Jejich
význam tak do značné míry velikostní kategorii přesahoval a spočíval především v tom, že stále patřily
k tehdejším nemnohým českým strojírnám, které se věnovaly cíleně výrobě strojů na obrábění kovů. 4
I když již v době jejich vzniku několik podniků s touto výrobou existovalo, 5 bylo i tak zapotřebí velké
podnikatelské odvahy a odborného rozhledu a prozíravosti do budoucna, aby se jednotlivec nebo celá
dílna stali průkopníky v oboru, který do té doby v českých zemích nebyl ještě stále moc rozšířen a byli
ochotni ujmout se specializované stavby obráběcích strojů.
2 Co se podniků samotných týče, je rovněž zajímavé, že přes všechny hospodářské krize, revoluční a restrukturalizační
změny, zmíněné podniky, ač pod jinými názvy a majiteli, dále pokračovaly až dodnes ve své původní činnosti.
3 Srov. , Kapitalismus a česká společnost: k otázkám formování české společnosti v 19. století, Praha
2003 s. 87.
4 Do této doby si strojírny a dílny, které si nebyly schopny požadované obráběcí stroje vyrobit samy, nakupovaly
stroje převážně draze v cizině (Anglii, Německu) či kupovaly starší stroje na domácím trhu.
5 Byly to například továrna na obráběcí stroje Karla Jockla, která byla založena již v roce 1856, vyrábějící tehdy
soustruhy, hoblovky, vrtačky, frézky a další kovo a dřevoobráběcí stroje, dále holoubkovské strojírny Zbirožských železáren
Maxe Hopfengärtnera, zabývající se krom jiného výrobou vrtaček, hoblovacích strojů, soustruhů, strojů pro dřevařský
průmysl, frézovacích strojů, speciálních strojů pro dílny strojoven apod., strojírna Novotný a Krcžka v Praze, strojírny ve
Svatoňovicích, slévárna a nástrojárna E. Brandeise v Borku u Zbirohu, strojírna Suchý, Jouza a spol. Pečky (produkující
soustruhy, vrtací stroje a brusky), strojírna Františka Šulce z Liberce, dále firmy Ludvíka Bernarda z Mladé Boleslavi,
Martinky a spol., či firmy Jakuba Roubíčka.
104 Rozpravy Národního technického muzea v Praze, sv. 200 Řada Dějiny vědy a techniky, sv. 14, Praha 2006