Dějiny vědy a techniky 14. (J. Folta, ed.). Rozpravy NTM 200

Hydrobiologie v českých zemích: plod vlastenectví, praktických potřeb
anebo součást imanentního vývoje vědeckého poznání?
Jan Janko
Název nabízí čtenářům tři možné způsoby vzniku hydrobiologie v Čechách, jak bývaly naznačovány
a o nichž můžeme reálně uvažovat. Uvidíme, že tyto výklady se nemusí vzájemně vylučovat
a že mohou být chápany jako vzájemně se doplňující podle principu koplementarity. Je to vlastně také
otázka interpretace některých náhledů, jež byly vyřčeny v souvislosti s hybnými silami vývoje vědeckého
poznání; určité záměry a zájmy, které stály v pozadí, nelze přitom z našeho uvažování vynechat.
Jako východisko našeho diskursu lze zvolit stanovisko J. Komárka, předložené ve stati Česká
hydrobiologie r. 1918 (po konstatování, že u nás v době Cuviera, Okena a jiných přírodovědců —
kromě Purkyňova veleducha — byl klid) : „A přece se vyvinul u nás v Čechách nový obor přírodních
věd, dosud nepovšimnutý učenou cizinou . . . “ Ta se podle Komárka oddávala darwinismu, zatímco
„hydrobiologie vzniká u nás jako odpověď na probuzený nacionalismus. Vzniká z touhy, abychom po
stránce přírodopisné poznali svoji vlast a abychom se manifestovali jako národní celek“ (KOMÁREK, J.,
1918, s. 82). Tvrzení o klidu můžeme bez větší diskuse odmítnout hned a limine 1 a přejít tak k posouzení
2 základních tézí, jež z Komárkova apodiktického tvrzení vyplývají a provokativně bijí do očí: (1)
hydrobiologie vzniká u nás jako nový vědní obor, jinde nepěstovaný; (2) hydrobiologie se rodí v Čechách
z nacionalistických pohnutek a aspirací. Tuto druhou tézi se Komárek snažil vzápětí doložit poukazem
na Preslovu stať o vodním červu Gordius, „vidlořepu“ ve svém Kroku a některými statěmi Cordovými. Je
to naprosto nahodilé — mohli bychom jít dále do minulosti k Bohadschovi a Prochaskovi, máme-li doložit
náš zájem o vodní živočichy, dávno před jakýmkoliv moderním nacionalismem. Komárek si byl vědom
nedostatečnosti svých tvrzení a připouští, když relativizuje tak svou první tézi, že této české literatuře
chyběl přehled o cizích pracích. Uvidíme, že to není jediný protimluv v jeho publikovaných názorech.
Podívejme se tedy, jak to vlastně vypadalo v „cizině“, která si nepovšimla vzniku nového
biologického oboru. Výzkum života vodních organismů byl intenzívní od konce 18. století — vzpomeňme
na účast přírodopisců na jednotlivých objevitelských plavbách, zpracovávání nalovených sbírek apod.; je
pravda, že v hlavních centrech vědy převažoval zájem o mořské živočichy a rostliny — britská expedice
lodi Challenger v 70. letech a německá s lodí Valdivia na samém prahu století dvacátého. Vznikly
i stanice pro biologický výzkum mořských organismů — nejznámější je A. Dohrnem zřízená (1873)
stanice v Neapoli, i habsburská monarchie si vybudovala její obdobu v Terstu (přednostou byl od r. 1898
profesor pražské německé univerzity C. I. Cori). Stále více rozhodujícími byly však praktické potřeby
rybářství a rybného průmyslu mořského i sladkovodního. Tak už byla v Kielu r. 1870 zřízena komise pro
výzkum německých moří s jasnou návazností na některé praktické problémy hospodářství, především
tu šlo — v Severním moři a na Baltu — o otázku pěstování ústřic. Od r. 1869 v tomto poli začal
intenzívní výzkum pod patronací profesora univerzity v Kielu K. A. Möbia. Jeho spis Die Auster und
Austernwirtschaft (1877) přinesl i důležité teoretické koncepty, v přední řade pojem biocenóza užívaný
posléze především v ruské a východoevropské literatuře (včetně po dlouhou dobu též v naší naší) —
v anglosaských zemích byl nahrazen Tansleyho pojmem ekosystém s přibližně stejným významem. Jen
o něco později začaly výzkumy životního prostředí moří i vnitrozemských vod a jeho vlivu na v něm žijící
organismy v USA (S. A. Forbes) a v alpských jezerech (A. Forel). Möbiovu především na moře upřenou
pozornost „přeložil“ do sladkovodní tematiky venkovského rybníka učitel F. Junge v dnes již klasickém
spise Der Dorfteich als Lebensgemeinschaft (1885). Německé teoretizování v tomto oboru bylo opřeno
o teoretické základy darwinismu — ten se nikterak nemíjel s empririckým a experimentálním výzkumem
vod, jak chtěl zaujatě — s akcentem proti teoretizování v biologii — naznačit Komárek. Möbiova
definice biocenózy se široce prosadila; teoretizování by nebylo vadou úrovně tehdejší české hydrobiologie
v podání A. Friče a jeho žáků, spíše jí škodilo nedostatečné prohloubení metod a právě slabá aplikace
teoretických konceptů, které rostly kolem nás jako houby po dešti. Tak počátkem 20. století upoutaly
pozornost „teoretických“ hydrobiologů otázky potravních řetězců, podmínky výživy a typologizace
vodního prostředí, kde živé organismy žily – asi nejvýraznější příspěvek tehdy vnesl do oboru A.
Thienemann. 2 Disciplína se postupně „paradigmatizovala“ — již r. 1893 zakládá O. Zacharias (hlava
1 Na intenzívní přírodovědeckou práci v českých zemích poukázal již dávno sborník, předložený a redigovaný
L. VINIKLÁŘEM (s. a., reálně asi 1931); další nové údaje zpracoval J. JANKO (1997). Srv. též, zejména pokud jde
o dějiny české zoologie, jíž se tu musíme zabývat především, práci OPATRNÝ, E. – PETRUŠKA, F. (1998).
2 K celkové orientaci v tomto vývoji postačí nahlédnout do jedné z příruček k dějinám věd o životě, např. do práce
JAHN, I. (2002), s. 602–608 nebo k jednotlivým aspektům rozvoje zmiňovaného oboru ve svazku HÖXTERMANN, E.
Rozpravy Národního technického muzea v Praze, sv. 200 Řada Dějiny vědy a techniky, sv. 14, Praha 2006 123