Dějiny vědy a techniky 14. (J. Folta, ed.). Rozpravy NTM 200

— vztahovány k určitému regionu. Nebylo proto nijak překvapivé, že velmi často se dotýkaly právě
živé a neživé přírody. Školní zprávy obsahovaly odborné statě profesorů prakticky až do první světové
války, kdy měly být — především z úsporných důvodů — vypuštěny. (Pozitivní vztah středoškolských
profesorů k vlastní vědecké a jiné tvůrčí činnosti v letech první republiky, kdy již ztratili přirozenou
publikační základnu ve výročních zprávách, byl pak dán především tím, že tehdejší kariéra vysokoškolského
učitele téměř vždycky začínala právě na střední škole. Teprve mnohem pozdější doba vytvořila
pro vysokoškolské učitele odlišný kariérní model, bez předchozí několikaleté praxe na střední škole ale
s postupným zastáváním místa asistenta a odborného asisitenta - obvykle bezprostředně po absolutoriu.)
Zcela na místě je i konstatování, že v posledních desetiletích 19. století patřilo k dobrému tónu
prakticky všech škol a učitelů, že byla věnována velká pozornost problémům, které bychom dnes označili
za ekologické. Je poměrně zajímavé, že stará, ještě rakousko-uherská škola se chovala výrazně ekologicky.
A to už v dobách, kdy slovo ” ekologie“ ještě vůbec neznala. Významná pozornost věnovaná krajině
a životnímu prostředí se odrážela nejen v péči o školní zahradu, ale i ve vysazování stromů a keřů podél
řek a silnic. Tady je poměrně zajímavé, že výrazně „ekologickou“ formulaci použila ve svém nařízení
k takovému vysazování i zemská školní rada, když své nařízení zdůvodnila slovy ” aby se napravovaly
poměry klimatické, jež stálým ztenčováním lesů se kazí, čímž patrně hospodářství trpí“. V případě
samotných učitelů se přitom zcela automaticky předpokládalo, že již z charakteru svého povolání by
měl každý učitel být ” přítelem ptactva i stromoví“.
Řada učitelů také přispívala svými články do již tehdy oblíbeného časopisu Vesmír, případně do
časopisu Z říše vědy a práce. Otázky přírodních věd a otázky ekologické ale zdaleka nebyly jedinými,
které poutaly pozornost učitelů.
Z hlediska techniky to byla velmi často železnice, případně i další významné průmyslové
stavby. Zájem o tyto otázky a jejich popularizace se projevovala často i při zadávání nejrůznějších
slohových prací, případně při zadávání tehdy značně rozšířených a oblíbených řečnických cvičení, které
si žáci připravovali doma. A opět můžeme uvést pro ilustraci příklad. Třeba na gymnáziu v Českých
Budějovicích si měli v roce 1879 připravit studenti slavnostní řeč, jakou by pronesli při ukončení tunelu
horou sv. Gottharda, na reálce v Karlíně (1892) pak psali slohovou práci na téma Komu železné dráhy
prospívají a komu škodí.
A jestliže jsme u železnice jako mimořádně významného fenoménu 19. století, můžeme opět
připomenout, že jedním z hlavních iniciátorů a propagátorů její stavby byla Jednota pro povzbuzení
průmyslu v českých zemích a že i vrchní inženýr výstavby železniční tratě z Olomouce do Prahy
— inženýr Jan Perner — patřil k největším propagátorům a příznivcům zdůrazňujícím nezbytnou
potřebnost založení první české průmyslové školy.
Je možno uvést i zcela mimořádný podíl učitelů na technickém zdokonalování a vývoji školního
nábytku — a to zejména na konstrukci a tvarování školních lavic.
Učiteli nově konstruované školní lavice měly vyhovovat základním požadavkům: měly umožňovat
pohodlné a zdravé sedění, měly ale umožňovat i to, aby se v lavici mohli žáci postavit. Rozměry,
vzdálenost a sklon psací desky pak měly vyhovovat nejen pro psaní, ale i pro čtení. Žáci neměli být při
žádné z těchto základních školních činností nuceni k nevhodnému, nebo dokonce ke zdraví škodlivému
držení těla. Zdůrazňováno ovšem bylo, že i v případě dobře zkonstruovaných lavic, plně vyhovujících jak
zdravotním, tak i pedagogickým požadavkům, musí jejich rozměry odpovídat také fyzickému vzrůstu
dětí.
V posledních desetiletích 19. století, kdy byla konstrukci školních lavic věnována ze strany učitelů
zcela mimořádná péče, byly již upřesněny základní parametry zdravotně nezávadných a pedagogickým
potřebám plně vyhovujících lavic. Byla stanovena optimální vzdálenost kraje sedáku od hrany lavice,
stanovena byla i velikost a výška sedáku, který neměl být plochý. Při stejné výšce lavic se zdůrazňovala
potřebnost různě vysokých trnožů, které by umožňovaly všem žákům pohodlné a současně dostatečně
pevné sedění. Skloněná psací deska měla svými rozměry umožňovat, aby se na ni i při psaní vešly
potřebné sešity a knihy, aniž by obtěžovaly či omezovaly vedle či vpředu sedího spolužáka. Sezení i stání
měla umožnit jak posuvná psací deska, tak i zvedací sedák. Lavice s pohyblivým sedákem a pracovní
deskou, přestože jejich výroba byla dražší, byly výrazně protežovány. Velký důraz se však kladl na to,
aby pohyblivé mechanismy nebyly hlučné a vydržely i delší, nepříliš jemné zacházení.
O tom, že otázka školních lavic byla velmi pečlivě sledována, svědčily nejen články v pedagogickém
tisku, ale i v Časopisu českých lékařů. Zcela charakteristické bylo, že právě řada učitelů
se snažila nejrůznějšími vlastními úpravami, případně i značně originálním řešením, stávající lavice
vylepšit. Názorným dokladem toho byla výstava školních lavic, která se s mezinárodní účastí konala
136 Rozpravy Národního technického muzea v Praze, sv. 200 Řada Dějiny vědy a techniky, sv. 14, Praha 2006