Dějiny vědy a techniky 14. (J. Folta, ed.). Rozpravy NTM 200

Po 2–3 iteracích dostaneme velmi přesnou hodnotu ∆T , použitelnou i pro dosti daleké odhady příštích
zatmění. To ovšem nenahrazuje řádný výpočet dle postupů např. podle [8], může však naznačovat způsob
výpočtu časů nepozorovatelných (nebo nepozorovaných) zatmění v Noe˙˙lových časech, i když interval ∆T
tehdy asi nepočítali, ale odvozovali empiricky. Zatmění se totiž v těchto intervalech opakují z hlediska celé
Země, ale obecně nemusí být (nejsou) všechna viditelná z určitého místa. Dodejme ještě, že měsíce 1. –
3. se zatmívají při každém jejich oběhu kolem Jupitera, vzdálenější 4. měsíc má i při malém sklonu dráhy
(0,51 ◦ ) období, kdy Jupiterův stín míjí. Noe˙˙l a jeho kolegové ostatně pozorovali hlavně 1. a výjimečně
2. či 3. z tehdy známých měsíců, dnes zvaných Galileovými.
Tab. 1. Jupiter a jeho měsíce (X - neuváděné nepotřebné údaje)
Objekty Měsíce Planeta
Jupiterovy soustavy 1 – Io 2– Europa 3 – Ganymedes 4 – Callisto Jupiter
Poloměr dráhy r (km) 421 600 670 900 1 070 000 1 883 000 X
Doba oběhu P (dny) 1,769138 3,551181 7,154553 16,689018 4332,589
Rychlost ve dráze v (km/s) 17,330 13,739 10,876 8,205 X
Průměr D (km) 3 632 3 138 5 262 4 806 X
TS (s) 209,6 228,4 483,8 585,7 X
TS/2 (min.) polovina
přechodu hranice stínu
∆T (dny)
opakování zatmění
∆T (dny ± hod. min.)
opakování zatmění
1,7 1,9 4,0 4,9 X
1,769860 3,554094 7,166387 16,753552 X
2 dny
– 5 h.
31 min.
4 dny
– 10 h.
42 min.
1 týden
+ 3 h.
59 min.
17 dnů
– 5 h.
55 min.
Pozorování zatmění Jupiterových měsíců pro účely určení zeměpisné délky (přesněji pro určení času
základního poledníku) spočívá ve zjištění okamžiku, kdy podle hodin místního času pozorovaný měsíc,
jevící se jako svítící bod, zmizí (vstup do stínu) nebo se objeví (výstup). Je-li stejný měsíc pozorován
i na základním poledníku (nebo je čas zatmění odvozen z jiného pozorování pomocí ∆T ), je rozdíl
zjištěných místních časů přímo rozdílem zeměpisných délek (po zavedení korekcí hodin, jejich chodu,
příp. osobních chyb pozorovatelů . . . ). Tak určoval P. Francisco Noe˙˙l zeměpisné délky vzhledem k Paříži,
a spolu s dalšími pozorovateli z misie i rozdíly délek mezi některými dalšími místy.
Podobně lze zjišťovat rozdíly časů pozorováním zatmění našeho Měsíce, z okamžiků jeho začátku,
konce, nebo přechodu zemského stínu přes určité měsíční krátery. Je nutná dohoda o pozorovaných
kráterech, dosti dobrý dalekohled i oko a musí být skutečné pozorování na obou místech. Nevýhodou je
menší počet zatmění, výhodou naopak možnost získání většího počtu časových rozdílů během jednoho
zatmění. Vzhledem k neurčitosti hranice stínu nemá smysl zjišťovat jeho časy na kráterech přesněji než
na 0,1 minuty. I tento způsob Noe˙˙l používal. — Poznamenejme, že pozoroval také zatmění Slunce — to
ale pro určení délky tehdy (a ještě dlouho potom) nebylo možné použít.
4. Noe˙˙lova astronomická měření — popis jeho technologií jazykem dnešní geodetické
astronomie
V kapitole I. ([1], str. 6) „Pozorování zatmění satelitů Jupitera ve městě Hoayngan . . . v letech 1689 a
1690“ (latinský název je delší) popisuje Noe˙˙l své prostředky, se kterými realizoval metody, jejichž principy
jsme naznačili v oddílech 2. a 3. Jeho teleskop pro pozorování Jupiterových měsíců měl (v pařížských
mírách) ohniskovou vzdálenost objektivu 13,5 stopy (438,5 cm) a okuláru 2,5 palce (6,8 cm), z čehož plyne
zvětšení 64,5krát. O průměru objektivu ani o způsobu montáže dosti dlouhého teleskopu se nepraví nic.
K měření výšky Slunce a hvězd používal Noe˙˙l kvadrant o poloměru trochu větším než 2 stopy, s přesností
měření odhadovanou na ca 4´30 ´. To by naznačovalo, že na kvadrantu ještě nebyl záměrný teleskop —
Rozpravy Národního technického muzea v Praze, sv. 200 Řada Dějiny vědy a techniky, sv. 14, Praha 2006 49
X