Dějiny vědy a techniky 14. (J. Folta, ed.). Rozpravy NTM 200

y dnes jistě plným právem patřilo k důležitým technickým památkám regionu. 7 Byla jím podniková
úzkokolejná železnice, 8 kterou si pro svou vnitřní potřebu postupně vystavěly Schwarzenbergské grafitové
závody 9 patřící knížecí rodině Schwarzenbergů, přesněji řečeno její primogenituře — krumlovskohlubocké
větvi, 10 které ale byly koncem 19. století dobově označované jako grafitové hutě, 11 se sídlem
v Černé v Pošumaví, německy Schwarzbach. 12 Je důležité si uvědomit, že pro každé místo, obec, město
nebo region platí následující myšlenka: „Význam ekonomickogeografické polohy se projevuje především ve
spolupráci se sousedními oblastmi i zeměmi. Je velice silně podmíněna surovinovými i socioekonomickými
zdroji, kulturním i vědeckotechnickým rozvojem prostřednictvím dopravních sil.“ 13
7 Radovan REBSTÖCK, Šumavou za technickými památkami, Sušice 1998 2 , s. 49–63; Hana HLUŠIČKOVÁ a kol.,
Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, I.-IV. díl, Praha 2001 (2002), 2002, 2003, 2004.
8 Srov. W. LEX, Die Schwarzenberg’schen Grafitwerke zu Schwarzbach in Böhmen und Wappoldenreith in Niederösterreich,
Prag 1929 (dále jen: Die Schwarzenberg’schen Grafitwerke).
9 Státní oblastní archiv Třeboň, pobočka Český Krumlov (dále jen SOA Třeboň, pobočka ČK), Fond Schwarzenberská
báňská správa Černá v Pošumaví (dále jen BS Č), (1835) – 1906 - 1945, Inventář: II/ ČK 3, František Navrátil, Anna
Mráčková – 1965. Dále: Adolf KALNÝ, Státní oblastní archiv Třeboň, České Budějovice 1979 (nestránkováno), A. KALNÝ
a kol.,Soupis fondů a sbírek. Státní oblastní archiv Třeboň, České Budějovice 1981, s. 76.
10 Srov. Jiří ZÁLOHA, Stručné dějiny rodu knížat ze Schwarzenberku, České Budějovice, b. d.; TÝŽ, Kurzgefasste
Geschichte des Geschlechtes der Fürsten zu Schwarzenberg, Vydal Historický spolek Schwarzenbeg Hluboká nad Vltavou,
b. d.; TÝŽ, Schwarzenberkové — knížata a vévodové českokrumlovští, Obnovená tradice 6, 1996, s. 14–17; Srov. Antonín
MARKUS, Rod knížat ze Schwarzenberku, in: Schwarzenberská ročenka 1935, s. 25–85. Stať vyšla i jako samostatný otisk.
Antonín MARKUS, Rod knížat ze Schwarzenberku, Třeboň 1936; Karl SCHWARZENBERG, Geschichte des reichständigen
Hauses Schwarzenberg, Neustadt, Aisch 1963; Vladimír ŠKUTINA, Český šlechtic František Schwarzenberg, Praha 1990;
Zdeněk BEZECNÝ, Příliš uzavřená společnost. Orličtí Schwarzenbergové a šlechtická společnost v Čechách v druhé polovině
19. a na počátku 20. století (= Monographia historica. Editio Universitatis Bohemiae Meridionalis, Volumen 5), České
Budějovice 2005. Srov. Český časopis historický, 5, 2005, s. 957–959 (Zprávy, autor T. Sterneck).
11 Za domovem. Vlastivěda Čech. Napsali B. BAUŠE, K. ROŽEK a Ad. WENIG. Illustroval J. WENIG, Kniha první
(Kapitola XII. Na pokraji šumavských hvozdů, . . . Upotřebení tuhy — Ložiska tuhy a tuhové hutě u Černé . . . ), Praha,
b. d., s. 103–105. V 19. století se mohl učitel a jeho žák o těžbě tuhy v jižních Čechách dozvědět, pochopitelně v rámci
tzv. širší vlasti — Rakousko-Uherska, následující upřesňující údaje (ponechávám dobový pravopis – J.D.): „Nuže, půjdeš
s dopisem do Černé, nebo jak tu po německu říkají, do Schwarzbachu, do grafitových hutí!“ — „ Co je to grafit?“ „Neviděl
jsi tužku?“ „Ano, jak bych neviděl.“ — „Tedy onen černý sloupek, jenž je obložen dřevem, jmenuje se grafit neboli tuha.
Ale tuhy se i jinak ještě užívá. Z čisté tuhy dělají ohnivzdorné kelímky, to jest nádobky, v nichž se taví různé rudy —
tuha totiž nebéře ohněm žádné zkázy; z tuhy vyrábí se též nátěr na železná kamna.“ — „To znám,“ vpadl Jan. „Havraní
stříbro tomu říkají.“ — „Ale z tuhy dělají i ohnivzdorné cihly, grafitový cement, lepenky na střechy a válečky k mazání
hřídelí. A pro tyto válečky mi právě dojdeš do Schwarzbachu. Hajný uvede tě na silnici a pak již snadno trefíš.“ — Jan
posnídal a opatřil se hned krajícem chleba; cesta byla daleká a vsí, kde by mohl něco k jídlu koupiti, velmi pořídku. Bez
meškání vydal se v průvodu hajného na cestu. Kráčeli lesními cestami k silnici, kde se Jan s hajným rozloučil a putoval
již sám podél Kájovského a Hořického potoka na Hořice. Dále na západ leží veliký rybník Olšina, uměle založený, z něhož
vytéká přítok Vltavy Olešná do širokého údolí. V nevalně půvabné krajině při vtoku Jelmského potoka do Vltavy spatřil
opět známé práce při dobývání rašeliny, která se tu užívá při vytápění hutí tuhových. Vysoké komíny ukazovaly mu cíl
dnešního poslání, tuhové huti u Schwarzbachu. Cestou potkal dělníka, jenž pospíchal též do hutí. Pozdravil jej a zeptal se
na cestu. Ale to mu bylo pouze záminkou, jen aby si s ním mohl pohovořiti. Dělník byl Němec, ale přece tak dalece hovořil
česky, že se s ním Jan domluvil. Ostatně i Jan za svého dlouhého pobytu ve světě leckteré slovo i větu německou pochytil.
— „Proč stavějí tak nákladné budovy?“ ptal se Jan ukazuje na schwarzbašské huti; „vždyť tuha se vyčerpá, a budovy se
stanou bezcenné.“ — „Naše tuhová ložiska tak brzy se nevypotřebují. Táhnou se v prahorní břidlici mezi horským hřbetem
plöckensteinským a Blánským lesem v délce asi 23 km a v šířce 14 km. Toť přímo nevyčerpatelné množství tuhy, a to tím
spíše, že ložiska jsou místy až 22 m hluboká, ovšem provázená krystalickým vápencem. Naše tuha má evropskou pověst,
neboť obsahuje až 95 % čistého uhlíku. Pouze sibiřská a ceylonská tuha ji předčí. Tuha je ovšem znečištěna hlínou, ale ta
se vypráním odstraní.“ — „A což všecka ta tuha se v Čechách spotřebuje?“ ptal se ještě Jan. — „Co si myslíš, brachu?
Mnoho se jí vyváží. Havraní stříbro jde hlavně do Anglie a Belgie, neboť tam i nejchudší člověk alespoň týdně natírá a
vyleští si železná kamna, nenechá je rezovatět, jak leckde u nás vídáme. V tužkách jde tuha téměř do celého světa.“ —
Zatím dospěli k hutím, kde Jan odevzdal psaní a přijal notný balík výrobků tuhových, s nímž se vydal na zpáteční cestu do
Krumlova.“
12 Jaroslav KOUCOUREK, Český atlas — Jižní Čechy. Obrazový vlastivědný průvodce, Praha 2004, s. 76, Lipensko
III., Černá v Pošumaví (Atlas vydává nakladatelství freytag & berndt, údaje lze hledat: www.freytagberndt.cz. Další
aktuální informace o Českém atlasu lze nalézt na internetové adrese: www.cesky-atlas.cz). Celá česká republika byla
autory rozdělena do 8 částí, jižním Čechám je věnován díl čtvrtý, který má podrobně popisovat 35 jejich „nejzajímavějších
oblastí, 46 měst a 21 turisticky atraktivních objektů (zpřístupněné zámky, církevní objekty, technické památky). „Mezi
Horní Planou a Frymburkem patří mezi nejoblíbenější letoviska na břehu vodní nádrže Lipno obec Černá v Pošumaví,
která se dříve nazývala „Na černé řece“, v 15. století „Černá“ či „Nachirnie“ a v 16. století již německy „Schwarzbach“.
Původní české osadníky postupem let nahradili Němci. . . . Těžba tuhy. V roce 1767 došlo v okolí obce k odkrytí ložisek
grafitu, která na několik let přinášela městu prosperitu. S průmyslovou těžbou tuhy se začalo roku 1811, v roce 1846 došlo
k otevření dalších dolů u Mokré a na přelomu 19. a 20. století dosáhla důlní činnost v Černé vrcholu. Na začátku 40. let
byly vytěžené doly opuštěny a v roce 1958 je zatopila Lipenská přehradní nádrž. Roku 1958 se začalo s těžbou v dole Václav
u Bližné.“
13 Ludvík MIŠTERA a kol., Geografie Československé socialistické republiky, Praha 1985, s. 17. Nepočítám napojení
na dálniční síť Česka, které Jihočeskému kraji chybí. Dodnes chybí i tolik potřebné a žádoucí napojení na dálniční
sítě sousedních států. Je nutno připomenout, že poloha „ve středu Evropy“ činila z hlediska ekonomickogeografického
z Československa vysoce významnou tranzitní zemi, a to jak ve směru západ–východ, tak i ve směru sever–jih, což bylo
34 Rozpravy Národního technického muzea v Praze, sv. 200 Řada Dějiny vědy a techniky, sv. 14, Praha 2006