Dějiny vědy a techniky 14. (J. Folta, ed.). Rozpravy NTM 200

Frič získal istě hodně nadšenců díky této dobově utvářené mentalitě, konec konců ne zcela
nesprávně píše Komárek: „A tím plánem, který získával tolik nadšených mladých sil svou vlasteneckou
pointou, byla hydrobiologie česká: cílevědomý výzkum vod českých“ (KOMÁREK, J., 1918, s. 87).
Zdůrazňování českého v dnes často podivných a nečekaných souvislostech mohlo budit skutečně nadšení
a vnuknout zájem. V takovém kontextu vyznívá i recenze připomenuté Šustovy práce (KŘÍŽEK, A.,
1885, s. 114): „Kniha, tak důkladně zpracovaná přispěje zajisté u velké míře ku zvelebení rybnikářství
i k oslavě jména českého, je v naší literatuře hospodářské pravou perlou, jež bohdá i za hranicemi
vlasti naší u odborníkův zaslouženého dojde uznání.“ Tak existovaly různé práce o měkkýších či mlžích
v Čechách žijících, ale žádná nedošla ve své době tak příznivého přijetí jako Uličného Měkkýši čeští
(1895), jistě především pro svou kvalitu a užitečnost, ale také pro název, jenž zněl jako zvon, jako heslo.
To se odráželo ještě ve Viniklářově sborníku, kde různí přispěvatelé toto dílo přímo s chutí celebrovali —
navíc tu poznamenejme, že celá řada portrétů přírodovědců končí v popiscích po vyjmenování životních
dat a titulů či funkcí označením jako „malakozoolog český“ (právě J. Uličný), bryolog český, entomolog
český. . . Dnes poněkud nadneseně se jevící entuziastická mentalita byla pro dobu charakteristická,
nemuselo tomu tak být jen ve vlasteneckých projevech, ale třeba v tak prozaické oblasti, jakou bylo muzejnictví.
Tak třeba pozdější známý cestovatel J. Kořenský říká ve vzpomínkách na Friče: „Žíti uprostřed
sbírek přírodovědeckých, tak někde v Českém muzeu, bylo mou tužbou a sloužiti múzám přírodním třebas
jako nejposlednější učedník, bylo mým vroucím přáním“ (KOŘENSKÝ, J., 1902, s. 13); a hned poté:
„Získati do svých vlastních sbírek také zkameněliny silurské, bylo vrcholem mých tužeb“ (tamtéž, s. 14).
Frič již vzhledem ke svému rodinnému původu byl jistě přesvědčeným českým vlastencem, ne však xenofóbním
a protiněmeckým, jak by se mohlo zdát z Komárkova článku či z jiných pozdějších reflexí. Ještě
počátkem 70. let publikoval v Lotosu, a hlavní vědecké práce jsou psány německy (to ovšem není v této
souvislosti podstatný argument, němčina tehdy ve vědecké komunikaci zastávala obdobnou funkci jako
dnes angličtina). Spolupracoval úzce s rybářskými spolky na Ohři a dolním Labi, byl vítán a oceňován
v Berlíně. . . I pohybovat se mezi svými českoněmeckými krajany mu nečinilo potíže — tak o zakončení
výzkumu na šumavských jezerech píše: „A já oslaviv s rodinou svoje 61leté narozeniny u Seeförstera,
vrátil jsem se do Prahy“ (FRIČ, A., 1896, s. 172). Ve Fričovi doznívalo ještě staré zemské vlastenectví.
Příčiny Komárkovy téze o českosti hydrobiologie je třeba hledat jinde. Poodhalil je sám Komárek
ve svém pozdějším článku po deseti letech. Podstatou tvrzení o vlasteneckém důvodu vzniku české
hydrobiologie je Komárkova snaha souznít se státní ideologií československého státu, získat státní
podporu — tak se on, sám žák F. Vejdovského, obrací proti obecně biologické orientaci svého učitele
a svých kolegů a vrací se faunistické a prakticistní orientaci A. Friče a jeho společníků z komitétu
pro přírodovědecké zkoumání Čech: „Odtržením od Vídně ukázala se nezbytná potřeba samostatného
výzkumnictví sloužícího interním potřebám zemědělství, lesnictví a rybářství v novém státním celku.
Ideální doby pěstování vědy pro vědu let předpřevratových byly tytam. Život nového státu žádal
nových sil nejen pro teorii, ale zvýšenou měrou i pro praktické účele“ (KOMÁREK, J., 1929, s.˙3). Škola
Vejdovského a Mrázka ovšem tomu dostat nemůže, zasloužilí spolupracovníci Fričovi Vávra a Kafka
zůstali osamoceni (pochopitelně ani německá věda u nás, která tíhne nadále k teoretické práci a opomíjí
vlastivědný výzkum) ač pracují v rámci naší říše (tamtéž), novým nárokům stačit neumí. Ani v „cizině“
uznávaní jednotlivci (tu jmenoval Klapálka, Uzla a Vimmera), kteří překročili provinciální úroveň,
nepřekročili svůj stín: pěstují jen teorii. Konec konců, zaznívá tu stejná myšlenka, kterou projevili ti,
kteří připravili úvodní statě ve vzpomínkovém Fričově sborníku: „Také vědy přírodní u nás, při všem
rázu kosmopolitickém, musí zapustiti především kořeny do půdy domácí, mají-li zdárně prospívati; musí
nalézti půdy v nejširších vrstvách národa. Ve vědění jest síla, pokrok i bohatství“ (Antonín Frič. . . ,
s. 5). Komárkovi v obou citovaných spisech nešlo o historii hydrobiologie či zoologie, ale o určitý návod
pro vědní politiku, tedy o to, čemu G. Canguilhem říkal „vědecká ideologie“. Je zajímavé, že tu mohou
být i osobní důvody: spolupracovníkem a pomocníkem Fričovým a jeho žáků při výzkumu šumavských
jezer byl nadlesní z hohenzollernského velkostatku Bystřice — Nýrsko Julius Komárek, otec profesorův. 9
Jen pro úplnost dodejme, že na začátku 20. století se rozvíjí — v opoždění za českým — též
organizovaný hydrobiologický výzkum spojený s národnostně německy orientovanými badateli, a to
v prvé řadě z iniciativy profesora zoologie na pražské německé univerzitě R. Lendlmayera v. Lendenfeld,
jenž začal s výzkumy planktonu na Máchově jezeře (tenkrát Grosser Teich bei Hirschberg), z nichž
publikoval první výsledky r. 1901. Pořádal tam prázdninové kurzy a posléze tam byla zřízena výzkumná
9 O obou a jejich vztahu blíže viz FRIČ, J.,1958, s. 153–156. Autor zdůrazňuje, že starší Komárek byl „národním
bojovníkem tam, kde byla věc národa ohrožována přímo ve svých kořenech“ (s. 153). Sám Frič staršího Komárka připomíná
(např. FRIČ, A., 1896, s. 171).
126 Rozpravy Národního technického muzea v Praze, sv. 200 Řada Dějiny vědy a techniky, sv. 14, Praha 2006