Dějiny vědy a techniky 14. (J. Folta, ed.). Rozpravy NTM 200

zajímavou a kromě toho skvostně romantickou je rovněž dráha z Vimperka do Volar, překonávající
na Kubově Huti hlavní šumavský hřeben v tisícimetrové nadmořské výšce. Je to naše nejvýše položená
železniční stanice na tratích normálního rozchodu 1435 milimetrů. Budeme-li pokračovat vláčkem dál
do Lenory a Volar, máme pak možnost zvolit další pokračování cesty přes Černý Kříž pod masívem
Třístoličníku a dále k Lipenské údolní nádrži a do Českého Krumlova, nebo přes Prachatice zpět do
jihočeské kotliny.“ 41
Mimořádnou roli při dopravním zpřístupnění jižních částí Šumavy měly především její tzv. „místní
dráhy.“ 42 Na počátku 90. let 19. století postavila Rakouská společnost místních drah trať České Budějovice
– Kájov – Nová Pec v délce 75 km, která byla zprovozněna v letech 1891–1892. Počínaje rokem
1891 se nejdříve jezdilo na úseku z Českých Budějovic přes Český Krumlov do Kájova, o rok později byl
zprovozněn i úsek Kájov – Nová Pec. 43 Tato dráha byla výjimečná i v tom, že velkou soukromou železniční
společnost podporovala při výstavbě jedné z jejich tratí jak země, tak i stát. Stalo se prostřednictvím
aktivní pomoci, která měla formu státní půjčky (ve výši 2 400 000 korun) a za souběžné zemské podpory, 44
kterou poskytla Česká země (ve výši 100 000 korun). 45 A nakonec jedna malá zajímavost. Ihned po jejím
dokončení přejal tuto dráhu do svého provozu rakouský stát. 46
Schwarzenbergské grafitové závody, vlastněné a provozované knížecí rodinou Schwarzenbergů, měly
jednu velkou zvláštnost. Velkou zvláštností těžebního podniku a jeho jednotlivých závodů, položených
v oblasti katastru obce Černá v Pošumaví 47 a jejím blízkém okolí, 48 bylo využití rašeliny jako topného
media. V tomto směru představovalo dobývání a následná příprava rašeliny kapitolu samu o sobě. Právě
šumavská rašelina 49 byla po svém vytěžení, které probíhalo jako tzv. „píchání borek“, podobně tomu
bylo i na jihočeských Blatech v oblasti Soběslavska, 50 využívána jako velmi levné, ale zato kaloricky
málo vydatné topivo. 51 Po prvotním usušení, kdy se k tomuto účelu využívalo především letních měsíců,
přepravení a náležitém dosušení, byly rašelinové „borky“ = „brikety“ použity v kotelnách knížecího
v českých zemích v období průmyslové revoluce, Praha 1990; Mojmír KREJČIŘÍK, Po stopách našich železnic, Praha 1991;
Železnice Čech, Moravy a Slezska, Praha 1995.
41 R. REBSTÖCK, Šumavou za technickými památkami, s. 51.
42 M. ŠTĚPÁN, Společnost státní dráhy budovatelkou místních drah v českých zemích, Železniční obzor 1947, č. 6, s.
113–115; Nejnověji např. Stanislav PAVLÍČEK, Naše lokálky. Místní dráhy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha
2002, s. 52–54.
43 Většina železniční trati Č. Budějovice – Volary je dodnes dochována v původní trase, výjimku představuje pouze
trasa vedoucí dnes na levém břehu Lipenské přehradní nádrže. Původní úsek vedl po pravém břehu řeky Vltavy a byl
před napuštěním přehrady vodou zrušen a na svou dnešní trasu vedoucí na levém břehu Lipna (a též řeky Vltavy) byl
přestěhován až v padesátých letech 20. století.
44 František Xaver HODÁČ, Finanční účast království a zemí při zřizování vedlejších železnic předlitavských, Brno 1910.
K jeho osobnosti např. Jana ČECHUROVÁ, Česká politická pravice. Mezi převratem a krizí, Praha 1999, s. 53–60 (Nesmiřitelní
– Viktor Dyk a František X. Hodáč). František X. Hodáč (21. 8. 1883–10. 3. 1943) byl do r. 1935 členem Československé
národní demokracie, od r. 1934 patřil k hlavním tvůrcům Národního sjednocení a v letech 1937–1938 byl jeho úřadujícím
místopředsedou. V letech 1938–1939 byl místopředsedou Strany národní jednoty. Zemřel nečekaně ve Zlíně 10. března 1943
(a ne 10. 5. 1943, jak mylně uvádí: Josef TOMEŠ, Alena LÉBLOVÁ, Československý biografický slovník, Praha 1992, s.
216). Univ. prof. JUDr. František X. Hodáč byl významným českým a československým právníkem, národohospodářem,
politikem a publicistou. Profesorem ČVUT byl od r. 1922, kde de iure až do své smrti vedl Národohospodářský ústav
Vysoké školy speciálních nauk ČVUT v Praze, de facto jen do r. 1939, kdy nacisté uzavřeli české vysoké školy. Byl zetěm
historika Jaroslava Golla, vzal si jeho dceru Adélu, někdy uváděnou jako Ádu (1883–1969). Stal se otcem herečky Nataši
Gollové (1912–1988) a syna Ivana Hodáče (1910–1993). Srov. Aleš CIBULKA, Nataša Gollová — Život tropí hlouposti,
Praha 2002, TÝŽ, Nataša Gollová 2, Praha 2003, na s. 31 kopie domovském listu F. X. Hodáče.
45 Pamětní spis Zemského výboru Království českého o podporování železnic nižšího řádu, Praha 1906.
46 Srov. Ivan JAKUBEC – Fritz PRASCH, Vodní cesty – koleje – silnice. Tranzitní cesty procházející rakousko-českým
hraničním regionem, in: Andrea KOMLOSSY-OVÁ, Václav BŮŽEK, František SVÁTEK, Kultury na hranici. Kulturen an
der Grenze. Jižní Čechy – Jižní Morava – Waldviertel – Wienviertel, Vídeň, Waidhofen an der Thaya 1995, s. 155–162.
47 J. KOUCOUREK, Český atlas – Jižní Čechy, s. 76, Lipensko III., Černá v Pošumaví.“ Další hospodářský vzestup
pro Černou přinesla v 19. století těžba tuhy a rašeliny (ke konci 19. století patřily zdejší tuhové doly k nejvýznamnějším
na světě).“
48 Josef HONS, Doprava, in: František JÍLEK (ed.), Studie o technice v českých zemích 1800–1918. Díl III., Údobí
průmyslové revoluce, Praha 1985, s. 239–296; KOLEKTIV AUTORŮ, Šumava. Příroda. Historie. Život, Praha 2003, s.
133–134.
49 Srov. Hans SCHREIBER, Moore des Böhmerwaldes und des deutschen Südböhmens (Rašeliniště Šumavy a německých
jižních Čech), Sebastiansberg 1924; J. ŠANOVEC, Rašeliny, jejich odvodnění a využití, Praha 1947; J. SPIRHANSL,
Rašelina, její vznik, těžba a využití, Praha 1951.
50 Zajímavé je zjištění, že jsem zatím, bohužel, ve zkoumaných archivních fondech SOA Třeboň, pobočka ČK, Fond BS
Č, nezjistil a nenašel patřičné originální fotografie dobývání rašeliny formou tzv. „píchání borky“. Adekvátní náhradou pro
představu tohoto procesu jsou však dobové fotografie, které pocházejí právě z oblasti Soběslavska a Veselska z období 20.
let 20. století.
51 Srov. Václav POLÁK, Těžba rašeliny, in: Šumava. Příroda. Historie. Život, s. 627–632.
Rozpravy Národního technického muzea v Praze, sv. 200 Řada Dějiny vědy a techniky, sv. 14, Praha 2006 39