Dějiny vědy a techniky 14. (J. Folta, ed.). Rozpravy NTM 200

snad by se pečlivý autor o něm zmínil. Čas se měřil hodinami sestavy Spirâ, a někdy též „kyvadlem“,
ukazujícím minuty a sekundy dvojicí ruček. Nedovídáme se podrobnosti o systému prvních hodin (o jejich
regulátoru), ale máme zprávu o tom, že jejich chod byl nerovnoměrný v závislosti na době (až 36 hodin)
od natažení. — Nenalezl jsem žádnou zmínku o vybavení jiných pozorovatelů, s nimiž Noe˙˙l určoval
rozdíly délek mezi asijskými městy.
Noe˙˙lovo určování délek na základě pozorování zatmění Jupiterových měsíců vycházelo ze skutečnosti,
že v té době se na pařížské observatoři konalo velmi mnoho těchto pozorování. Je zajímavé, že pro
určení výchozí délky pozoroval výhradně konce zatmění, tj. objevení se svítícího bodu v blízkosti Jupitera
(viz tab. 2). Snad usoudil, že je to spolehlivější z hlediska fyziologické a psychologické „setrvačnosti“
vnímání již zhasnutého světla (i když asi neuvažoval v těchto termínech). Využití zatmění našeho
Měsíce odpovídalo popisu z minulého oddílu a pozorování obou druhů zatmění použil Noe˙˙l jak k určení
základních délek vzhledem k Paříži, tak k měření jejich rozdílů mezi blízkými místy, hlavně v Číně.
Pro zjištění korekce hodin na místní čas, potřebné k výpočtu zeměpisné délky, měřil Francisco
Noe˙˙l v obecných časech výšky jasných hvězd nebo Slunce, a s jejich, jemu známými, rektascencemi a
deklinacemi počítal pravý místní (sluneční) čas. Řešil tedy, ač se o tom přímo nezmiňuje, též trigonometricky
úlohy sférické astronomie. Někdy také zjišťoval podle svých hodin časy průchodu Slunce stejnou
výškou před a po kulminaci (poledni) a z jejich průměru, s uvážením změny deklinace Slunce, počítal
korekci hodin na pravý čas (tj. 12 hodin). Poznamenejme, že v Indii roku 1707 a v Brazílii roku 1708
(! — což je jaksi mimo název knihy) se k tomu využily i gnómony, patrně místní (str. 34–35), ale tam
se nedá mluvit o větší přesnosti. Měření v Brazílii jsou datována ještě 23. června až 20. července 1708 —
povšimněme si k tomu místa a roku vydání knihy.
Zeměpisnou šířku určoval NOE z měření výšek hvězd při průchodu poledníkem (to není příliš
citlivé na přesný čas měření), někdy přímo z měření výšky Polárky. Pro ni udává např. v [1] na str. 32 pro
rok 1692 vzdálenost od světového pólu 2 ◦ 19´50 ´(správně bylo tehdy 2 ◦ 20´29 ´a při výpočtu šířky uvažuje
i refrakci hodnotou 2´15 ´pro měřenou výšku 28 ◦ 16´30 ´(dnešní vzorce dávají asi 1´52 ´ v závislosti na
dalších podmínkách).
Laskavý čtenář promine, že v předchozích odstavcích používám bez bližšího vysvětlení některé
odborné pojmy sférické a geodetické astronomie. Může je v případě potřeby nalézt v knize Josipa Kleczka
[9], v encyklopediích nebo se všemi podrobnostmi v učebnicích, jako je např. [10].
5. Některé výsledky a jejich přesnost
Je dosti obtížné porovnávat výsledné souřadnice podle Patre Francisca Noe˙˙la s dnešními údaji, jednak
proto, že názvy čínských (i dalších asijských) míst se během 300 let někdy změnily, nebo se liší od
latinizované Noe˙˙lovy transkripce, a také proto, že nelze vždy spoléhat na totožnost uvažovaných míst,
k nimž se vztahují tehdejší pozorování a dnešní údaje. Přesto se pokusíme prozkoumat některé Noe˙˙lovy
výsledky, zvláště zeměpisné délky, z hlediska vnitřní shody i vnější přesnosti.
Noe˙˙l určoval své délky prvotně vzhledem k pařížskému poledníku, a tak je v kapitolách o přímých
určeních i udává. Ale v „Katalogu délek, šířek a vzájemných vzdáleností některých čínských měst“ (str.
37–40) je vztahuje k poledníku ferrskému; Ferro (nově Hierro) z Kanárských ostrovů, bylo v antice
považováno za „západní konec světa“. Označíme-li východní délky od Greenwiche G , od Paříže P a
od Ferra F , můžeme (např. podle [11]) napsat vztahy
(5) F = P + 20 ◦ 00´00 ´(takže Ferro je vlastně skrytá délka Paříže) a
(6) G = F – 17 ◦ 39´46 ´.
Ale Noe˙˙l pro vztah (5) používal hodnotu 22 ◦ 30´ ([1], str. 36), takže délky z katalogu je třeba opravit
o –2 ◦ 30´ abychom dostali „dnešní“ F .
Kapitola I. „Pozorování zatmění satelitů Jupitera v čínském městě Hoayngan Nankingské
provincie pod výškou pólu 33 ◦ 32´. Rok 1689 & 1690“ ([1], str. 6–20) obsahuje nejprve
6 pozorování zatmění 1. Jupiterova měsíce (výstupy) pro určení délky daného místa, vždy s podrobným
záznamem měření výšek hvězd, i s výpočty pro určení korekce hodin. Jedno z pozorování není použito
— nebylo pozorování z Paříže. Noe˙˙lovu souhrnnou tabulku výsledků ze str. 12 přepíšeme (v jeho formě)
a doplníme jako naší tabulku 2, ve které latinské texty jsou původní, doplňky kurzívou. Připomeňme,
že místní časy jsou udávány ve 12hodinové míře s rozlišením dopoledne (ante meridiem) a odpoledne
(post meridiem), takže bylo někdy nutné do rozdílů („Differentia“) zavést opravy ± 12 hodin. „Emersio“
znamená vynoření, výstup.
50 Rozpravy Národního technického muzea v Praze, sv. 200 Řada Dějiny vědy a techniky, sv. 14, Praha 2006