Dějiny vědy a techniky 14. (J. Folta, ed.). Rozpravy NTM 200

ve vodě žijících (tím se vyznačovaly dřívější práce Friče a jeho žáků a proto také byly kritizovány
Vejdovského školou). 6 A. Frič evidentně již od 80. let chápal, že jeho výzkumy by neměly zůstat na
úrovni pouhých soupisů určených taxonů, že právě vodní prostředí skýtá namnoze výhodné východisko
pro studium životních funkcí v kontrolovatelném prostoru a nalezení celkového systému vzájemných
stavů včetně potravních, což mělo eminentní praktický význam. Zřízení přenosné stanice „zoologické“
(v terminologii tedy ještě ne „hydrobiologické“) bylo v tomto směru velmi důležitým krokem. 7 A pak
už „biologie“ pronikla do názvu Fričovy studie o jím milované rybě, o jejíž výskyt u nás se tolik bál,
o lososu : Losos labský. Biologická a anatomická studie (1893).
Zde se naskýtá možnost úvahy nad tím, zda také logika vědeckého vývoje v zoologii tu nepromluvila
i v našich omezených poměrech do konstituování české hydrobiologie, byť sám Frič a jeho
bezprostřední pomocníci, J. Kafka a V. Vávra neměli nikdy velké pochopení pro teoretizování (rozvoj
teoretické aktivity a s ní spojené experimentální metodiky byl charakteristický pro biologii jako celku ke
sklonku 2. poloviny 19. století). Právě Vejdovského škola, tak často kladená jako protiklad vůči popisné,
„zoografické“ škole Fričově, bezpochyby nastoupila nový směr; nicméně také Frič byl schopen se s novým
směřováním svého oboru vyrovnat „po svém“ a svou zoografii ekologizoval, jistě ne bez vlivu z „ciziny“
(což záměrně, jak dále uvidíme, bagatelizoval Komárek) a tím šel souhlasně s tendencí vývoje zoologie
(ale i botaniky) ve světovém měřítku. 8 Frič byl cechovní zoolog a jako člověk s velkým přehledem nemohl
nevycítit změny ve vývoji biologie. Bez velkého hluku přijal darwinismus a svérázně proměnil svůj dosud
jednostranný faunistický program. V tom mu jistě byly nápomocné i jeho ohledy na rybářskou praxi,
nejen v českých zemích, ale i ve světě. Je všeobecně známo, že byl velkým a schopným organizátorem,
což nebylo alespoň v jeho době dobře možné bez velkého přehledu o světovém vývoji a tak postřehl
dobře nutný posun zájmu od problematiky moře k problematice sladkovodní. A svým způsobem, prý
podle literatury autokrat, též ještě sebekriticky dodává: „Co dosud v tom směru pracováno, stalo se
více méně nahodile bez určitého plánu a bez vydatné podpory a velice by se přeceňovala osobnost,
která by si troufala tvrditi, že dovede vytčenou úlohu řešiti sama“ (FRIČ, A., 1897, s. 35).
Pro správné pochopení vzniku české hydrobiologie je založení přenosné výzkumné stanice velice
důležité. Jde tu vlastně o akt institucionalizace — stanice je vedena pod hlavičkou Komitétu pro
přírodovědecké vyzkoumání Čech. A záhy se v naší literatuře objevila tvrzení o této stanici jako vůbec
první na evropské pevnině, tak již podle Kafky jde o první podnik toho druhu v Evropě (KAFKA,
J., 1902, s. 54). Tu se ale sám již nerozpomněl přesně, co právě při příležitosti zřízení dolnopočernické
stanice psal (pod značkou J. Kf.): upozorňoval tu na podobnou stanici fungující v Nizozemsku a též
na obdobnou, byť skromnější stanici prof. Benecke v Pomořanech (KAFKA, J., 1888, s. 265), ještě
pregnantněji je to vyjádřeno v drobnější zcela anonymně publikované zmínce, kterou zřejmě napsal
také on: „Podobné, arci větší přenosné stanice ku zkoumání zvířeny mořské užívá se na pobřeží
holandském; za bouřné zimy vezme se vždy do hlavního města a na jaře se zase na jiném vhodném
místě zbuduje. U jezer pomořanských zřídil prof. Benecke pozorovací domek asi těch rozměrů jako náš,
ale zařízení jeho ku rychlému rozebrání a opětnému postavení nebylo tak dokonalé“ (ANONYMUS,
1888, s. 202). Tedy o prioritě lze těžko hovořit, ostatně hledání priorit — jeden z oblíbených postupů
tzv. whiggish historiography of sciences — je pro dějiny přírodních věd metodologicky krajně neplodný
postup“ jednak se zpravidla najde v hlubině věků ještě více zasutý stejnocenný objev, jednak jde spíše
o pomocnou berličku politickému nacionalismu, jak jsme zažili např. při prezentaci priorit ruských
(sovětských) učenců v 50. letech minulého století. Ovšem v naší historiografii se po Kafkovi konstatování
priority Fričovy stalo obecným místem, přejímaným po sto let. A tu opět se můžeme vrátit k otázce
vlastenectví — neboť tradované přičítání priorit ve vývoji hydrobiologie Fričovi bylo a je projevem jisté
vlastenecké mentality, která sice od dob českého národního obrození se mnohokrát proměnila, zeslábla,
ale nezmizela.
6 Vynechávám zde otázky, které otevřel vůči pracím Friče a jeho žáků F. Vejdovský, A. Mrázek a další — to je otázka
spíše vědecké akribie a její úrovně v zoologii, hydrobiologii apod. — to zde řešit nemohu, a konec konců, představuje to již
jiný problém. Rozumný pohled na tuto nepěknou stránku z dějin naší přírodovědy dává ve svých vzpomínkách NĚMEC.
B. (2002), s.˙144 n., srv. též MATOUŠEK, O. (1954), s. 203 n., JANKO, J. (1997), s. 494.
7 Správně upozorňoval E. Sekera v jisté polemice proti článku Komárkovu z r. 1918, že většina prací Fričovy školy
jako pouhá „systematická studia bez pokusů a pěstění biologických“ alespoň ve svých počátcích do hydrobiologie nepatří
(SEKERA,E., 1928, s. 72). Zde lze ještě odkázat na práce analyzující jednotlivé aspekty Fričova vědeckého díla — pro
nás je relevantní zejména hydrobiologie (HRBÁČEK, J., 1963) a ichtyologie (OLIVA, O., 1963, ČIHAŘ, J., 1983).
8 Bohužel i O. Matoušek, který ve své knize prokázal velkou schopnost vcítit se do situace Fričovy a poznat jeho
reálné postavení v tehdejší vědě a sledoval jeho úsilí se značnými sympatiemi, nedocenil jeho tvůrčí odpověď na nové
výzvy modernější biologie a setrval na běžně tradovaném tvrzení že Fričovi „byly tyto nové směry cizí“ (MATOUŠEK,
O., 1954, s. 208). Do značné míry ano, ale jen do té míry!
Rozpravy Národního technického muzea v Praze, sv. 200 Řada Dějiny vědy a techniky, sv. 14, Praha 2006 125