Dějiny vědy a techniky 14. (J. Folta, ed.). Rozpravy NTM 200

v roce 1889 v Náprstkově muzeu v Praze. Na výstavě byla prezentována řada pozoruhodných nápadů
českých učitelů, kteří při úpravách a konstručním řešení lavic vycházeli ze svých praktických zkušeností.
Zcela oficiálně pak byly tyto lavice označovány jejich jmény. Z pražských učitelů vystavovali své lavice
Šrůma (s posunovací a navíc i lomenou psací deskou, která umožňovala opření knihy při čtení), Lokay
(s lomenou, neposuvnou psací deskou) a Studnička (s pohyblivým sedákem a pevnou psací deskou).
Značnou pozornost vzbudily na výstavě i lavice mimopražských učitelů. Své lavice vystavovali učitelé
Hink z Jaroměře (opatřil lavici lenochem), Navrátil se Schoberem z Olomouce (se zabezpečením proti
nežádoucímu posunu psací desky), Horáček z Jičína (psací deska se posunovala spolu s kalamářem),
Lošťák z Příbora (posunovala se pouze část psací desky), Schiller ze Sezemic (společná vysunovací psací
deska pro oba žáky, speciální úprava pro krátkozraké a trpící zakřivením páteře), Vorliček z Poličky
(jedna s pohyblivou psací deskou se zabezpečením proti posunu, druhá s pohyblivým sedákem).
Velká pozornost byla učiteli věnována — v bezprostřední návaznosti na požadavek, aby konstrukce
lavic odpovídala zdravotním potřebám žáků — také popularizaci nezbytných hygienických zásad
a zdůrazněné péči o zdraví.
A opět můžeme tyto skutečnosti doložit konkrétními příklady. Množstvím nejrůznějších říkanek
nabádajících žáky jak se chovat (byly porůznu v učebnicích, či vystaveny na závěsných obrazech a žáci
se je učili zpaměti), ale také některými zásadními opatřeními vedení škol. O těch máme doklady
především v dochovaných školních kronikách. Například moderním hygienickým přístupem ovlivněný
ředitel školy v Břevnově, poté co zaregistroval nové názory lékařů, že kovová plivátka nijak nepřispívají
k hygieničnosti veřejných místností, zakázal ve své škole plivání a nejenže všechna dosavadní plivátka
z chodeb a tříd dal školníkem odstranit, ale navíc ještě zrušil školní objednávku dalších kovových
plivátek v místní hrnčírně Václava Klause.
Značná pozornost byla věnována v posledních desetiletích 19. století i tomu, aby se žáci (podle
konkrétní novinky ale mnohdy především žákyně) a také učitelé seznamovali s nejrůznějšími technickými
novinkami. Na přední místo byl ve školách postaven šicí stroj, který se stal nepostradatelným pomocníkem
při ručních pracích na každé dívčí škole. Velký zájem byl projevován i o telefon — například
učitelé v Jílovém vyslechli 4. května 1887 na schůzi své učitelské jednoty o telefonu celou přednášku.
Poměrně zajímavé je i to, že někdy došlo i ke značně překvapivému propojení prezentace moderní
techniky a moderních pedagogických směrů. Typickým je příklad z roku 1915, kdy byla v Panamě
velkolepá výstava u příležitosti otevření panamského průplavu. Na tuto výstavu byla pozvána i italská
lékařka Marie Montessori, zabývající se intenzívně otázkami předškolní výchovy dětí. Byla vyzvána, aby
na výstavě demonstrovala přímo na praktické ukázce zásady své pedagogické metody. Pro ukázku byla
zřízena demontrační třída se speciálním vybavením, která měla skleněné stěny a stála na vyvýšeném
podiu. Okolo skleněné třídy byly rozmístěny lavice pro diváky, kteří se zájmem sledovali jak ve třídě
samostatně pracuje celkem 21 dětí starých 3–6 let. Pracovaly plně v duchu zásad montessoriovské
pedagogiky, která si dala na svůj štít zásadu ” Pomoz mi, abych to mohl udělat sám“.
Situace současných škol je oproti konci 19. století již podstatně jiná. Je to dáno nejen tím
že škola už není bezkonkurenčně dominující institucí v předávání poznatků a znalostí žákům, ale že
v důsledku výrazného rozvoje a specializace vědy se přece jen — byť nechtěně — za tímto vývojem
opožďuje. Současně ale jak žáci, tak i učitelé — a nejen ve škole, ale i v mimoškolním životě — zcela
běžně používají a využívají nejrůznější technické vynálezy. Paradoxní přitom je, že to jsou mnohdy
právě učitelé, kteří proti nim někdy musí ve třídách doslova bojovat (například proti mobilům). Jiným
paradoxem současného stavu je to, že řada dětí třeba i po několikaleté docházce do školy neměla
ještě možnost se blíže seznámit s tím, co bylo v oblasti techniky pro dřívější generace zcela běžné.
Opět uvedu konkrétní případ: Na přelomu 19. a 20. století se objevila v pedagogických časopisech
řada článků, v nichž jednotliví učitelé seznamovali čtenáře s výsledky anket u školních dětí. Ptali se
tehdy na to, zda například děti už byly v Praze, zda viděly východ slunce, zda jedly nějakou rybu,
zda už pily alkohol . . . Otázek tohoto typu byla celá řada. Mezi nimi ale i ty, zda už děti někdy jely
vlakem, automobilem, tramvají, parníkem. Četnost kladných odpovědí na vlastní zkušenost z jízdy
různými dopravními prostředky byla významně ovlivněna tím, odkud děti byly a také tím, zda škola
už uspořádala tehdy značně oblíbený školní výlet do Prahy, který k poznávání řady novinek sloužil.
Pokud bychom obdobné otázky položili současným dětem, došli bychom poměrně brzy k poznání, že by
pro ně už zdaleka nebyla atrakcí jízda automobilem, ale spíše vlakem — a především vlakem taženým
parní lokomotivou. Ostatně četné historické jízdy parních vlaků to názorně dokládají.
Chtěl bych ale zmínit i skutečnost, že ve školách stále existují určité rezervy v propagaci
a popularzaci vědy a techniky, které nejsou využívány. Možná, že by se spíše dalo říci, že jde o jakési
Rozpravy Národního technického muzea v Praze, sv. 200 Řada Dějiny vědy a techniky, sv. 14, Praha 2006 137