Niccoló-Machiavelli---Vladař

totiž mohli nespokojenci nebo ctižádostivci obrátit o pomoc. Tak
napøíklad Aitólové 10 požádali Øímany o pomoc proti Øekùm.
A vùbec, kamkoli Øímané vstoupili, vždycky na zavolání místních
obyvatel. K takovému zachránci se pak pøidávají další a další
ublížení a zemì mu spadne doslova do klína. Panovník si musí jen
dát pozor, aby mu ti slabší také èasem nepøerostli pøes hlavu
a nenabyli pøílišného vlivu. Kdo nedbá tìchto zkušeností, brzy
ztratí, co nabyl, a i když se nakonec nìjak udrží u moci, pak jen
s nejvìtšími obtížemi.
Øímané tyto zásady velmi dobøe znali a pøísnì se jich drželi.
Pro pøíklad bych se rád zastavil v Øecku: Øím poskytoval ochranu
Achájùm a Aitólùm, pokoøil makedonskou øíši a vyhnal Antiocha.
Leè pøes všechny zásluhy Achájù a Aitólù jim nikdy nedovolil
zvìtšit državy; nedal se zviklat vemlouvavými øeèmi Filipa a nestal
se jeho spojencem dotud, než ho patøiènì oslabil: a nikdy
nepøipustil, aby si nebezpeènì silný Antiochus pøivlastnil sebemenší
èást øeckého území. Konal tak, jak by si mìl poèínat každý moudrý
vladaø: všímat si totiž nejen problémù souèasných, ale pøedvídat
i budoucí a pøedcházet jim.
Poèítáme-li s nìèím pøedem, máme èas si všechno rozmyslet
a zavèas jednat. Když se však pohroma neèekanì pøiblíží, bývá už
na lék pozdì. Jak øíkají lékaøi o souchotinách: zpoèátku je nesnadno
rozpoznáme, ale lehko vyléèíme, kdežto zanedbané poznáme sice
na první pohled, ale pomoci už není. A totéž platí i o státních
záležitostech: postøehneme-li vèas nebezpeèí (a to dokáže jen
obezøetný a schopný muž) klíèící ve státì, snadno a rychle si s ním
poradíme; necháme-li je však rozrùst tak, že už je vidí i slepý,
bývá veškerá námaha marná.
Øímané vždycky vèas vìdìli o hrozících nepokojích a neváhali
nikdy okamžitì zakroèit. Nedopustili, aby se rozrostly, protože
dobøe vìdìli, že støetnutí je stejnì nevyhnutelné, a odkládá-li se,
pak z toho mùže mít prospìch jedinì nepøítel. Proto se pustili do
18