Niccoló-Machiavelli---Vladař

KAPITOLA SEDMÁ
O knížectvích získaných s cizí ozbrojenou pomocí
a se štìstím
Pro ty, kteøí se dostanou k moci díky náhodì a se štìstím, je
snadné vládu získat, ale velmi obtížné ji udržet. Na cestì vzhùru
vìtšinou nemívají pøekážky, doslova letí k cíli. Potíže jim nastávají
teprve ve chvíli, kdy se chopí vlády.
Moci lze dosáhnout beze zbraní buï za peníze, nebo darem,
jako tak mnozí v Øecku, v iónských mìstech, v Hellespontu, kde
Dáreios dosazoval knížata 28 , místodržící, aby zde vládli pro jeho
slávu a bezpeènost. Podobnì se k vládì dostali i nìkteøí øímští
císaøi, když jako soukromníci podplatili vojsko. Takový vladaø je
ovšem závislý na vùli a pøízni tìch, kdo ho pozdvihli, a tyhle dvì
vìci patøí k nejnestálejším a nejpromìnlivìjším, takže vìtšinou
neumìli ani nemohli udržet svá postavení. Jestliže totiž takový
muž není sdostatek udatný a moudrý, je pøirozené, že se v umìní
vládnout nevyzná, protože se to ani nemìl kde nauèit. Navíc nemá
za sebou ozbrojenou moc, která by mu byla bezvýhradnì
a spolehlivì vìrná a oddaná.
A potom, na písku a pøes noc vzniklé státy dopadají stejnì jako
všechno v pøírodì: co rychle roste, nemá možnost zapustit koøeny
dost hluboko, aby první bouøe nezpùsobila škody. A když se takový
muž stane knížetem takøíkajíc z nièeho, nebývá obvykle schopen
zachovat to, co mu šastnì spadlo do klína, a položit bytelné
základy své moci, jak to uèinili jeho pøedchùdci, než se stali vládci.
K tomu, co jsem právì vyložil, bych rád uvedl dva pøíklady:
Franceska Sforzu a Cesara Borgiu. Francesco Sforza se zcela po
právu povznesl pro svou velkou udatnost a obratnost až na knížecí
stolec a stal se milánským vévodou, i když ho to stálo nemálo
úsilí pøi pøekonávání tìžkostí. Zato Cesare Borgia, obecnì zvaný
30