Niccoló-Machiavelli---Vladař

pravomoci. Kdo budoval francouzský právní øád, dobøe znal
ctižádostivost a bezohlednost šlechty a nenávist lidu vùèi ní a vìdìl,
že je nutné postavit hráz prvním a poskytnout ochranu druhým.
Kdyby to bylo ponecháno na králi, šlechtici by na nìho soèili, že
nadržuje lidu, a naopak lid by se mu bouøil, kdyby ustupoval
bohatým. Proto byl ustanoven tøetí, nestranný soudce, který bez
újmy pro krále mocné krotí a slabé zaštiuje. Neznám lepší
a moudøejší instituci nad tuto. Je zatím nejlepším opatøením, jak
chránit trùn a bezpeènost øíše, jak sejmout z panovníkových beder
povinnosti nepopulární a ponechat mu jen ty líbivé, a tím mu
odstranit z cesty možnou nenávist.
Mùže se zdát, že život a smrt leckterého øímského vládce mému
názoru odporuje. Nìkteøí totiž, pøestože žili bezúhonnì
a prokazovali i velkou sílu ducha a talentu, pøišli o moc i o život.
Lehko to vyvrátím tím, když vyèíslím nìkteré jejich vlastnosti
a osvìtlím pøíèiny jejich pádu. Omezím se pouze na ty císaøe, kteøí
se vystøídali u moci od filozofa Marka Aurelia 55 po Maximina:
Marcus Aurelius, jeho syn Commodus, Pertinax 56 , Iulianus,
Severus, jeho syn Antonius Caracalla, Macrinus, Elagabalus,
Alexandr a Maximinus.
Pøedevším je tøeba pøipomenout jednu øímskou zvláštnost:
zatímco jinde museli krotit ctižádost šlechty a divokost lidu, øímští
císaøi mìli ještì tøetí nebezpeènou sílu proti sobì: byla to zpupnost
a chamtivost vojákù. To byl hlavní kámen úrazu a mnohý z nich
o nìj klopýtl. Vyhovìt totiž vojákùm a obyvatelstvu souèasnì,
dvìma složkám s tak protichùdnými zájmy, není vùbec snadné.
Lid touží žít v klidu, a proto má v oblibì umírnìné vládce, zatímco
vojáci si libují v pánu bojovném, zpupném, tvrdém a hlavnì
loupeživém. Chtìjí, aby se tak choval i vùèi poddaným a na jejich
úkor jim zdvojnásobil žold, a tak ukojil jejich chamtivost a pýchu.
Proto tamní císaøi, kteøí nebyli od pøírody nadáni velkou
autoritou, tento rozpor nedokázali vyøešit a vìtšina z nich, ze-
68