Niccoló-Machiavelli---Vladař

KAPITOLA JEDENADVACÁTÁ
Jak a èím se získává úcta lidu
Nic není v tomto smìru úèinnìjšího než velká vítìzství a vlastní
pøíklad stateènosti, jak si mùžeme ovìøit na našem souèasníkovi,
španìlském králi Ferdinandu Aragonském 65 . Aèkoli zpoèátku
nesedìl pøíliš pevnì na svém trùnì, neustálými a úspìšnými výboji
se postupnì stal prvním mezi køesanskými králi. Dobyl si respektu
i slávy.
Hned na poèátku své vlády zaútoèil proti Granadì a její dobytí
se stalo základem pøíští moci. Souèasnì tím dokonale zamìstnal
kastilské barony, takže nemìli ani èas pomyslet na vzpouru, a než
se pozdìji staèili rozkoukat, držel moc už pevnì v rukou. Bìhem
dlouhé války si pozvolna vybudoval spolehlivou a zdatnou armádu,
již živil z prostøedkù církve a dobývaných území. Aby se pozdìji
mohl pustit do plnìní dalších, mnohem dùraznìjších plánù, vyhnal
ze své øíše Maury a Židy, aby si naklonil církev. To byl také jeho
jediný politováníhodný a nemoudrý tah. Ve jménu církve pak
zaútoèil proti Africe, vtrhl do Itálie a napadl Francii. Jedna výprava
stíhala druhou. Než lid staèil strávit údiv a obdiv nad jedním
vítìzstvím, už zaèínalo další tažení. Na vzpoury nemìl nikdo ani
pomyšlení.
Lesku a vážnosti však nedodávají vládcùm jen a jen váleèné
úspìchy, ale i obratná správa zemì. Napøíklad takový Barnab
z Milána se dobøe vyznal v lidech a vìdìl, jak si zjednat povìst
spravedlivého a schopného muže. Nikdy neopomnìl ocenit nìjaký
mimoøádný èin nebo potrestat pøeèin, a to tak, že se o tom dlouho
mluvilo.
Jen takového panovníka si všichni váží, který nezaujímá obojaká
stanoviska, bez výhrad se staví na tu nebo na onu stranu, je buï
77