Niccoló-Machiavelli---Vladař

mu toto opatøení zdaleka staèilo. Jen a se nikdo nepokouší toto
mé tvrzení vyvracet omšelým poøekadlem „Kdo staví na lidu, staví
na písku“. Je totiž platné pouze tehdy, když nìjaký pøíslušník
vyšších vrstev oèekává, že ho lid osvobodí, zaènou-li ho
pronásledovat nepøátelé nebo úøady. V takovém pøípadì se nutnì
musí zklamat, jako se to stalo bratøím Gracchùm 35 nebo panu
Giorgiovi Scalimu 36 ve Florencii. Jiná je však situace, kdy na lid
spoléhá vládce, který dobøe svùj stát spravuje, je neohrožený,
pøedvídavý a umí si v nouzi poradit a pro své plány získat obèany.
Ten mùže pevnì poèítat s tím, že ho lid nikdy nezklame, a pozná,
že položil skuteènì pevné základy.
Knížectví zanikají obvykle ve chvíli ohrožení, kdy chce panovník
pøejít od vlády demokratické k absolutistické. V zemi, kterou až
dosud spravoval prostøednictvím úøadù, je jeho postavení nejistìjší
a labilnìjší, nebo je zcela závislý na vùli tìch, kteøí úøady øídili,
a ti ho mohou, zejména v kritické situaci, lehko zbavit trùnu buï
vzpourou, nebo odepøením poslušnosti. Na pøevzetí vlády do
vlastních rukou nebývá zpravidla èas ani nadìje, nebo obèané
a poddaní, navyklí pøijímat rozkazy od úøadù, nemají za nových
okolností chu poslouchat nìkoho zcela jiného, a tak zùstane
takøka sám, jako kùl v plotì. Moudrý panovník nikdy nespoléhá
na to, jak hladce všechno probíhá v dobách míru, kdy jsou to
obèané, kdo potøebují stát. Tehdy se mohou všichni dobrou vùlí
pøetrhnout, slibují hory a doly, každý by pro svého pána položil
život, protože smrt je daleko. Ale v dobách zlých, kdy naopak
stát potøebuje své obèany, nachází pomocné ruce jen zøídka. Proto
se musí moudrý vládce postarat, aby si obèané jeho vládu stále
uvìdomovali. Jen tak mu budou za všech okolností vìrni.
43