Niccoló-Machiavelli---Vladař

následovníci v téže chybì pokraèovali, a jak uvidíme, promìnila
se v hrozbu království. Dodali prestiže Švýcarùm, a odòali ji
vlastním vojákùm. Zcela zrušili pìchotu a svou jízdu pøivtìlili
a podøídili cizincùm. Ta si totiž už zvykla bojovat jen po jejich
boku a postupnì nabyla pøesvìdèení, že bez nich nemùže zvítìzit,
že Švýcaøi jsou lepší vojáci než oni a že se bez nich neobejdou.
Francouzské vojsko bylo tedy smíšené - zèásti nájemné, zèásti
vlastní. Bylo sice lepší než pomocné, ale horší než vlastní.
Francouzská øíše by byla nepøemožitelná, kdyby se bylo dále
zdokonalovalo Karlovo opatøení. Nebo alespoò zachovalo. Jenže
lidská neopatrnost svádí k mnoha vìcem, které zpoèátku chutnají
sladce a teprve mnohem pozdìji prozradí své èervivé jádro.
Jestliže ten, kdo stojí v èele státu, nerozpozná rodící se zlo,
není skuteènì moudrý. Dar moudrosti má však málokdo. Kdybychom
hledali pùvod rozpadu øíše øímské, zjistili bychom, že
pøíèinou bylo najímání Gótù do vlastních øad. Od té doby zaèala
zdatnost øímských vojákù upadat a naopak gótských narùstat.
Tvrdím tedy, že žádný stát není bezpeèný bez vlastního vojska.
Je zcela v rukou osudu, nebo nemá sílu, která by ho v kritické
chvíli ochránila.
Vlastní vojsko je výhradnì takové, které je složeno z poddaných,
obèanù, anebo z lidí na vládci zcela závislých. Každé jiné
je buï nájemné, nebo pomocné. Zpùsob organizace vlastního
vojska si mùžeme odvodit z praxe zmínìných ètyø vladaøù a pøidat
k tomu zkušenost otce Alexandra Velikého, vojevùdce Filipa
i mnoha republik a jejich vládcù.
55