Niccoló-Machiavelli---Vladař

KAPITOLA ÈTRNÁCTÁ
O úkolech panovníka ve vìcech vojenských
Vladaø nesmí mít jiný cíl, jinou starost a jinou povinnost než
válku, její zákonitosti a øád, nebo váleèné umìní je pøedpoklad
nejvyšší hodnosti a neoddìlitelnì k ní patøí. Nejen udržuje u moci
ty, kteøí se narodili jako vládci, ale dovede povznést na trùn
i prostého obèana. Naopak vidíme, jak snadno pozbývají moci ti,
co dbají víc na slasti spojené s trùnem než na nezranitelnost svého
území.
Takový Francesco Sforza se stal vévodou milánským z prostého
obèana jen proto, že byl znamenitým vojevùdcem. Jeho
nástupci se naopak námaze a strázním vojenského života vyhýbali,
a právì proto o své hodnosti pøišli.
Nejhorší prùvodní jev bezbrannosti je všeobecné opovržení.
Ke ztrátì respektu nesmí panovník nikdy nechat dojít. Ale o tom
pozdìji. Mezi ozbrojeným a neozbrojeným není rovnováha. Dá
pøece zdravý rozum, že ozbrojený nebude poslouchat
neozbrojeného, nebo že vládce beze zbraní nemùže být bezpeèný
pøed svými ozbrojenými žoldnéøi. Bezbrannost vzbuzuje pohrdání
a navíc podezíravost. Panovník bez vojenské prùpravy
a materiálního vybavení nemùže mít respekt ani u svých vojákù,
ani u nepøátel, a nikomu ze svých nemùže vìøit.
Proto nikdy nesmí zapomínat na výcvik a v míru o nìj musí
dbát ještì daleko víc než za války. Cvièení jsou jednak praktická,
jednak duševní. Musí dbát na výcvik vojska a udržovat je
v poøádku, ale i on sám musí èasto jezdit na lov, a tak si otužovat
tìlo, aby pøivyklo strázním. Kromì toho se musí seznamovat
s krajinou, poznávat její charakter, všímat si, kde se tyèí vrchy,
kde konèí údolí, jak rozlehlé jsou roviny, musí se seznamovat s toky
56