Niccoló-Machiavelli---Vladař

vládu jen a jen o vlastní pùvodní vojsko.
Nìkteøí naši pøedkové si pojišovali moc v dobytých mìstech
tím, že v nìm živili spory, podle starého pøísloví „Když se dva
hádají...“. V tehdejších klidnìjších dobách mohl tento zpùsob splnit
svùj úèel, dnes však rozhodnì ne. V okamžiku pøepadu vskutku
nebezpeèným nepøítelem se taková vnitønì nahlodaná mìsta
rozpadnou, slabší strana vkládá do budoucí nepøátelské vlády
nadìje a silnìjší zas nestaèí sama mìsto ubránit. Tuto trpkou
zkušenost udìlali napøíklad Benátèané. Nìjaký èas se jim tato praxe
v dobytých mìstech osvìdèovala, ale pak pøišla porážka u Vailá,
jedna ze soupeøových stran si dodala odvahu a benátskou moc
svrhla. Co docela dobøe slouží v míru, za války neobstojí. Tìžké
èasy pøekoná jen stát silný, celistvý.
Povìst a prestiž panovníka bezpochyby roste pøekonáváním
pøekážek a vyhranými válkami. Zejména ti, kteøí na trùn nedosedli
z titulu dìdièného práva, se ochotnì chápou každé pøíležitosti
z ruky osudu a hledí se v tìžkých situacích osvìdèit. Mnozí mají
dokonce za to, že je výhodné osudu „napomáhat“, nepøítele, a
vnitøního èi vnìjšího, patøiènì vyprovokovat a vítìznou situaci si
tak pøipravit.
Pokud jde však o nepøítele vnitøního, zkušenost leckterého
nového panovníka uèí, že daleko vìtší potíže bývají postupem
èasu s tìmi zprvu spolehlivými než s odpùrci. Sienský vládce
Pandolfo Petrucci 63 opíral svou moc právì o ty druhé a daøilo se
mu to. Neplatí to však všeobecnì, rozhodující jsou dané pomìry,
a nemá tedy smysl tento postup široce rozebírat. Dodám jen tolik,
že odpùrce není tak tìžké si zavázat, protože panovník je má v hrsti
pro jejich minulost. Aby si udrželi døívìjší postavení, musí se
ucházet o jeho pøízeò, sloužit horlivìji než druzí. Naopak ti, co
mu k moci dopomohli, spí na vavøínech a službu konají jen tak,
aby se neøeklo.
Tady se sluší pøipomenout vládcùm, aby vždycky dobøe uvážili,
74