Niccoló-Machiavelli---Vladař

držet s ním. S jejich pomocí pak mohl snadno zdolat ty nebezpeèné,
silné. Místo toho okamžitì poté, co vstoupil do Milána, udìlal
pøesný opak a pomáhal papeži Alexandrovi VI. pøi dobývání
Romanì. Neuvìdomil si, že se tak sám oslabuje, že se zbavuje
spojencù a pøíznivcù, kteøí se k nìmu utekli. Jako by si ani nebyl
vìdom, že posiluje církev tím, že jí pomáhá podpírat duchovní
moc svìtskou, která už beztoho byla dost velká! První chyba
a omyly pak nutnì plodily další, až mu nezbývalo nic jiného než
osobnì vtáhnout do Itálie, aby zchladil Alexandrovy choutky stát
se pánem Toskánska. A jako by mu ještì nestaèilo, že posílil církev
a ztratil spojence, v touze získat Neapolské království podìlil se
o nì se španìlským králem. Až do té chvíle byl svrchovaným pánem
nad Itálií sám, nyní si pøibral spoleèníka, aby se mìli na koho obrátit
ti, kdo bažili po téhle krajinì, èi byli s ním nespokojeni. Místo
toho, aby zde zanechal poplatného místodržícího, dosadil sem
druhého krále, který ho nakonec vyhnal. Touha po výbojích je
pøirozená a obvyklá. Pustí-li se do nich lidé schopní, nikdo je za
to nezatracuje ani nekárá. Ale vyslouží si pohanu a výtky, kdo se
do nich pustí, aèkoliv na nì nemá.
Mohla-li tedy Francie jen vlastními silami dobýt Neapolsko,
mìla tak uèinit. Pokud nikoli, nemìla je rozdìlovat. Lze
ospravedlnit rozdìlení Lombardie mezi ni a Benátky, nebo to bylo
nutné, aby se dostala do Itálie. V pøípadì Neapolska však byl
takový postup neprozøetelný.
Ludvík se tedy 17 dopustil tìchto pìti chyb: znièil menší vládce,
posílil v Itálii moc už tak dost silného pána, pøivedl sem silného
cizince, neusadil se zde, ani sem neposlal kolonisty. Za jeho života
však mu ani tìchto pìt chyb nemohlo zvláš uškodit, nebýt chyby
poslední, šesté: oloupil Benátky o moc. Kdyby nebyl posílil církev
a nepøivedl do zemì Španìly, byl by tento krok celkem pøirozený,
a dokonce nevyhnutelný. Vzhledem k budoucnosti bylo nezbytné
je pokoøit. Avšak když zvolil první cestu, nikdy nemìl pøipustit
20