Niccoló-Machiavelli---Vladař

pøehlížet, ale také si s nimi nemusí pøíliš lámat hlavu, protože nikdo
dnes nemá tak celistvou ozbrojenou moc pod jednotným státním
velením, jako míval Øím. Až na tureckou a egyptskou øíši nikde
není vojsko nebezpeènou silou. Tou je dnes lid.
Moc obou sultánù se opírá o poèetné vojsko. a navíc sultanát,
podobný ponìkud køesanskému pontifikátu, se výraznì liší od
všech ostatních souèasných vládních forem. Trùn tam není dìdièný,
sultán je volen oprávnìnými volièi a ctìn všemi jako náš dìdièný
panovník, protože se dostává k moci podle vžitého prastarého
øádu.
Ale vrame se do našeho svìta. Pøíèinou pádu a záhuby øímských
císaøù byla nenávist nebo opovržení. Nìkdy obojí dohromady.
Pertinax a Alexandr chtìli jít, navzdory zmìnìné situaci
a bez výhody dìdièného práva na trùn, ve stopách Marka Aurelia;
Caracalla, Comodus a Maximinus si zas nikdy nemìli chodit pro
vzor k Severovi, protože nemìli ani jeho udatnost, ani vychytralost.
Panovník nemùže slepì napodobit žádného jednotlivého
slavného mocnáøe, ale podle svých vlastních okolností jít na radu
tu k jednomu, tu k druhému. Severus mùže posloužit za pøíklad
pøi kladení základù nové vlády, Marcus Aurelius pro zachování
a upevòování už stabilizované vlády.
72