Niccoló-Machiavelli---Vladař

KAPITOLA ÈTYØIADVACÁTÁ
Proè italská knížata pøišla o moc
Èiny každého nového panovníka jsou daleko víc støedem pozornosti
než èiny pána dìdièného, a projeví-li se jako zdatný, získá
si mnohem víc a vìrnìjších stoupencù. Souèasný stav vìcí totiž
lidi zajímá daleko víc než minulost, a když se jim daøí dobøe, po
nièem jiném nebaží. Tak dosáhne vládce dvojí slávy: že nabyl vlády
v nové zemi a že ji s pomocí dobrých zákonù, spolehlivého vojska
a rozumnými opatøeními zvelebil. Naopak sklidí dvojnásobnou
hanbu ten, co se na trùn narodil, ale vlastní neschopností ho pozbyl.
Už jsem se zmínil o tom, že neapolský král, milánský vévoda
a mnozí jiní italští panovníci pøišli o moc proto, že si buï neporadili
s vojáky, jiní zas s lidem nebo šlechtou. Vládce, který se vyhne
tìmto chybám a má prostøedky na to vydržovat vojsko v poli, toho
nikdo moci nezbaví. Filip Makedonský, ne otec Alexandra
Velikého, nýbrž ten, který utrpìl porážku od Tita Quintia, nevládl
sice tak velkou a silnou øíší jako Øekové a Øímani, kteøí ho
ohrožovali, rozumìl však vojenskému umìní, umìl si naklonit lid
a udržet dùvìru šlechty, a tak jim dokázal odolávat dlouhou øadu
let a udržet svou øíši, i když ochuzenou o nìkterá mìsta.
Za ztrátu trùnu mùže každý podìkovat jen sám sobì. V míru
nepomysleli, že mohou pøijít zlé èasy (koho napadne poèítat
s bouøkou, když je nebe jako vymetené?), a když nastala doba
zkoušek, vzali do zajeèích, místo aby honem budovali obranu,
a kojili se nadìjí, že je jednoho dne povolá lid zpátky, až pøeteèe
èíše vítìzovy zpupnosti. I to se samozøejmì mùže stát, ale rozhodnì
se na to nedá spoléhat. Èlovìk nemá padat na zem a poèítat s tím,
že ho nìkdo zvedne. Buï k tomu nikdy nedojde, anebo dojde-li,
není to zrovna bezpeèné, protože takový návrat je ponižující,
84