Niccoló-Machiavelli---Vladař

pouze za pøedpokladu, že bude mít v èele silného vladaøe. Uvážíme-li
Machiavelliho situaci po návratu Medicejù, je paradoxní,
že právì tento rod považoval za nástroj osvobození. Byla to mylná
pøedstava, jak se ukázalo, ale souèasnì i dùkaz síly jeho osobnosti,
i když Machiavelliho tehdejší vliv neodpovídal jeho zásluhám.
Považovali ho spíš za literáta než za státníka a muže èinu. Navíc
jeho chudoba (když zemøel, zanechal manželce Mariettì Corsiniové
a pìti dìtem jako jediné dìdictví své jméno), celkem nezøízený
život ani plebejské návyky jeho reputaci nijak nepøidávaly. Avšak
jeho vliv na potomstvo byl ohromný a jeho jméno se stalo
praporcem, který zdvíhaly nad hlavu rùzné generace pokoušející
se mnohdy o prapodivné pøevraty a zmìny státních útvarù.
Za urèitý èas se mu podaøilo dostat se do služeb Medicejù
a dosáhnout titulu oficiálního historiografa Florencie, a to za plat
sto zlatých roènì. Když roku 1525 odevzdával své osmidílné
Florentské letopisy papeži Klimentu VII. (ten ještì jako kardinál
Giulio de‘Medici, a tudíž hlava florentské univerzity, ho tou prací
povìøil), pøedával v nich vlastnì první italské dìjiny, sice
nedokonèené, ale rozvržené a sepsané podle velkorysého plánu.
Vynesly Machiavellimu uznání a po letech znovu i úøad: stal se
inspektorem opevnìní Florencie. To bylo roku 1526, ale témìø na
den o rok pozdìji byli Medicejové znovu vyhnáni, vyhlášena
republika a Machiavelli, opìt v podezøení, tentokrát že je
pøívrženec Medicejù, se znovu doèkal nevdìku. Osmapadesátiletý
Machiavelli se však po vyhlášení druhé florentské republiky už
dlouho netrápil. Zemøel 22. èervna 1527.
A jak už to bývá, cizinec musel Italùm pøipomenout velikost
jejich krajana. Zásluhou lorda George Cowpera vystavìli
Machiavellimu v šlechtickém kostele Santa Croce ve Florencii
náhrobek s nápisem „Tanto nomini nullum par elogium” (Takovému
jménu se žádná chvála nerovná).
A budiž øeèeno, že takové hodnocení si Niccolò Machiavelli
6