Niccoló-Machiavelli---Vladař

jejich oslabení. Silná benátská republika totiž brala ostatním chu
na vpád do Lombardie. Benátèané by nikdy nebyli dovolili, aby si
tuto èást zemì kdokoli pøivlastnil, protože po ní sami prahli, a ty
druhé by zas nikdy ani nenapadlo obrat o ni Francii a dát ji
Benátèanùm, nebo se dokonce pustit do boje s Francií i Benátkami
zároveò. A kdyby mi snad chtìl nìkdo namítnout, že Ludvík
postoupil Romaòu Alexandrovi a Neapolsko španìlskému králi
v zájmu zachování míru, aby zabránil válce s nimi, pak odpovídám
argumenty už jednou zmínìnými: uhýbat pøed nepøíznivými okolnostmi
nelze, ani v zájmu momentálního zachování míru. Válka
se tím nezažehná, jen se k vlastní škodì oddálí. A pokud by se
nìkdo chtìl odvolávat na slovo, které francouzský král dal papeži,
že pro nìj podnikne tuto výpravu výmìnou za kardinálský klobouk
pro arcibiskupa z Rouenu a za zrušení svého stávajícího manželství,
tomu odpovím pozdìji, až budu rozebírat závazky mezi panovníky
a pojednám i o tom, jak je mají zachovávat.
Král Ludvík tedy ztratil Lombardu, protože jednal proti všem
zásadám, jichž je tøeba se držet, když chceme získat a udržet si
nìjaké území. Nejde o žádné zázraky, jen o obyèejné a dávno
známé skuteènosti, o bìžnou praxi.
Mluvil jsem o tom v Nantes s rouenským kardinálem, když
Valentino (tak lid øíkal synovi papeže Alexandra, Cesaru Borgiovi)
obsadil Romaòu. Kardinál tvrdil, že Italové nejsou váleèníci. Já
mu na to opáèil, že Francouzi se zase nevyznají v politice, protože
jinak by nikdy nebyli mohli dopustit, aby papežský stát získal
takovou moc. O pøevahu papeže a španìlského krále v Itálii se
zasloužila jedinì Francie a sama se pak stala jejich obìtí.
Z toho všeho vyplývá jedno obecné pravidlo, které nikdy nebo
jen málokdy zklame: kdo jinému dopomáhá k uchopení moci, sám
sobì podøezává vìtev, na níž sedí. A mu pomùže lstí nebo zbraní,
obojí je novopeèenému panovníkovi stejnì nepohodlné.
21