Niccoló-Machiavelli---Vladař

KAPITOLA DVANÁCTÁ
O druzích vojsk a o žoldnéøích
Nyní, kdy jsem podle svého úmyslu pohovoøil o všech druzích
vlády, když jsem rozebral, proè se jednomu vede dobøe a jinému
špatnì, a uvedl zpùsoby, jak se lidé dostávají k moci, zbývá
prozkoumat obrannou a útoènou sílu, již tyto státy nevyhnutelnì
potøebují. Už jsme hovoøili o potøebì každého vládce položit pevné
základy moci, jinak musí padnout. Ale hlavními základy všech
státù - starých, nových nebo smíšených - jsou dobré zákony a dobré
vojsko. Kde nejsou dobré zákony, tam není dobré vojsko, a tam,
kde je dobré vojsko, jsou i dobré zákony. Budu tedy hovoøit
o vojsku.
Vojsko, s nímž kníže brání svùj stát, mùže být buï jeho vlastní,
nebo najaté, pomocné, anebo smíšené. Pomocná a žoldnéøská
vojska jsou nevhodná, protože jsou nespolehlivá. Kdo opírá svùj
stát o zbranì žoldnéøù, nikdy nebude pevný v sedle. Takové vojsko
není svorné, je nedisciplinované, nespolehlivé a hamižné; má sice
plná ústa stateènosti, ale tváøí v tváø nepøíteli vezme pøi první
pøíležitosti do zajeèích; nedbá zákonù božích ani lidských.
V mírových dobách zemi vysávají žoldáci, v dobì války ji zas
pustoší nepøítel. Na bojištì je vede jen ta trocha penìz, a ta nestaèí
na to, aby pøimìla vojáka s láskou umírat pro zájmy pána. Do
služby se všichni hrnou, pokud se nevede válka, jakmile ovšem
vypukne, hledají cestu k úniku. Tento názor mi jistì všichni potvrdí,
protože souèasnou bídu Itálie zpùsobilo právì dlouholeté spoléhání
na žoldnéøské vojsko. Možná kdysi nìkomu v nìèem pomohlo
a v šarvátkách mezi sebou prokazovalo tøeba i odvahu
a stateènost, ale jak se objevil cizí nepøítel, ukázalo se v pravém
svìtle.
49