Untitled

ventilace je rovněž v košířském údolí mezi Andělem a Kotlářkou (15 -
20), v Nerudově ul. (10 - 20) apod. Mimo střed města se možnosti
přirozené ventilace území zřetelně zlepšují a například v oblasti
Jihozápadního Města dosahují hodnot nad 80, v Horních Měcholupech
kolem 100, v okolí ul. Chlumecké ve směru na Horní Počernice mezi 50
až 80, v okolí Balkánu a Pražačky na Žižkově kolem 100, na Jižním
Městě nad 70 apod.
Obtékání vertikálních překážek
Ze základních pravidel aerodynamiky vyplývá, že nabíhající
proudění má v každém případě snahu překážku překonat co
nejjednodušším způsobem a v co nejkratší vzdálenosti. Pokud jsou
sklony překážek menší než 15 0 , potom ve většině případů dochází pouze
k prosté deformaci směru a rychlosti proudění.
Pokud jsou průměrné sklony překážek větší než zmíněná hranice
15 0 , pak na návětrné, ale zejména na závětrné straně překážky vznikají
víry lokálního měřítka. Jejich velikost odpovídá sklonu překážky, její
výšce a rychlosti proudění. Vane-li vítr ve směru kolmém na překážku,
potom třeba v dostatečně úzkém a hlubokém údolí vzduch sice cirkuluje,
ale prakticky nedochází k jeho promíchávání se vzduchem, který přes
překážku proudí. Rovněž při vtoku a po výtoku vzduchu z úzkého a
hlubokého údolí, či uličního kaňonu může dojít ke tvorbě takových
lokálních vírů.
Lokální termická cirkulace
Energie slunečního záření, která dopadne na zemský povrch je
povrchem zčásti pohlcena a spotřebována na jeho ohřev. Zbývající část
je odražena zpět do atmosféry. Lokální mikroklima je ovlivňováno právě
množstvím pohlcené části energie, jehož množství závisí na charakteru
aktivního zemského povrchu (pokryvu vegetací, zástavbě, druhu
povrchu apod.), na orientaci terénu vůči dopadajícímu slunečnímu
záření, na stupni znečištění atmosféry a na roční době. Větší ohřev
zemského povrchu nastává v letním období a více jsou ohřívány svahy
orientované k jihovýchodu, jihu až jihozápadu. Rovněž lze očekávat, že
zastavěné povrchy či povrchy bez vegetačního pokryvu budou
absorbovat více tepelné energie než povrchy s vegetací.
Večer a v noci se svahy naopak vyzařováním ochlazují.
V denních hodinách teplý a lehčí vzduch stoupá podél svahů do vyšších
poloh. Odsun teplého vzduchu je kompenzován přísunem vzduchu
chladného, který se následně rovněž prohřívá. Po západu slunce začíná
stékat chladnější vzduch podél svahů do údolí a charakter příslušné
místní cirkulace je právě opačný. V údolních polohách tato cirkulace
vede k vzniku přízemních radiačních inverzí, které jsou po východu
Slunce postupně rozrušovány.
Radiační inverze
Přízemní radiační inverze se mohou vyskytovat prakticky v prů-
běhu celého roku. Zvýšenější četnost jejich výskytu lze pozorovat
obvykle v pozdnějším létě a na podzim. Vyskytují-li se v chladné
polovině roku po několik dní za sebou, délka jejich trvání v jednotlivých
dnech obvykle roste a zároveň se zvyšuje i jejich mohutnost.
Průměrná výška přízemních radiačních inverzí se ve vltavském
údolí pohybuje od 20 do 40 metrů - v oblasti Holešovic bude výška
nižší, zatímco na severu (pod Bohnicemi) a na jihu Prahy (pod
Barrandovem či Vyšehradem) bude spíše vyšší. Vzhledem k topografii
terénu se výskyt přízemních radiačních inverzí v centru města neomezí
pouze na okolí řeky, ale většinou zasáhne celý střed města (Nové Město,
Staré Město, Malá Strana, Josefov, Karlín atd.). Náchylné ke vzniku
inverzí jsou rovněž údolní polohy v příčných vltavských údolích
(obvyklé výšky inverzí v rozpětí 10 - 25 metrů), okolo Hostivařské
vodní nádrže (25 - 30 metrů), Kyjského rybníka (20 - 25 metrů), Divoké
Šárce (kolem 30 m apod.).
6.3. KRAJINA
6.3.1. Krajina - současný stav
Dnešní podoba pražského území je sice dána geologickým
vývojem, vedle toho ale i působením člověka v posledních tisíciletích.
Docházelo k mýcení lesů, zemědělskému obhospodařování takto
vzniklých prostor a zakládání osad. Nejatraktivnější byla především tzv.
Pražská kotlina.
Zatímco centrální část Prahy je téměř souvisle zastavěna, směrem
k okrajům zástavba řídne. Na západ od centra proniká kompaktní město
blíže k správním hranicím, na východní straně, dále od středu, kde je
terén již plošší, byla většina nezastavěných ploch využita jako pole.
Vytvořila se zde mozaika menších sídel obklopených zemědělsky
obhospodařovanými plochami. V podstatě jde o příměstskou krajinu
venkovského rázu, odpovídající širšímu okolí hl. m. Prahy (snad s
výjimkou jižního směru, kde zůstal zachován vyšší podíl lesů).
Obecně lze říci, že všechny hospodářsky využitelné plochy byly
využity. Pouze tam, kde to bylo ekonomicky nevýhodné, zůstaly
zachovány plochy přírodní, či spíše přírodě blízké. V současnosti je to
především ve vazbě na sevřená údolí, resp. na jejich svahy v okolí
vodních toků (geomorfologie krajiny a hydrologická síť jsou popsány
v samostatných kapitolách). K výrazným krajinotvorným prvkům patří
vegetace, biologicky významná je zvláště pak ta, jež se svou kvalitou
blíží vegetaci původní.
6.3.1.1. Významná údolí
Krajinářsky nejcennější je jednak vlastní Pražská kotlina,
především pak ale kaňonovitě zaříznutá údolí některých přítoků Vltavy,
která zůstala, až na některá místa, relativně nedotčena. Nejvýznamnější
jsou - na levém břehu zvláště Dalejské údolí s Prokopským údolím,
Šárecké údolí a v neposlední řadě pak také údolí Únětického potoka.
Velmi významné je i Radotínské údolí, které však neústí přímo do
Pražské kotliny, ale navazuje na nivu Berounky. Na pravém břehu to je
Břežanské údolí, údolí Libušského potoka (s nejvýznamnější částí -
Modřanskou roklí), Bohnické údolí a Draháňské údolí.
Širší a otevřenější údolí byla zastavěna nebo přeměněna v pole,
což platí pro nivy a na ně navazující svahy u Motolského potoka,
Rokytky, Botiče a Kunratického potoka, hlavně v dolní části těchto
vodních toků. Oproti tomu horní části toku Rokytky a Botiče zůstaly
v podstatě nezměněny a patří k ojedinělým přírodním, resp. přírodě
blízkým prvkům v této poměrně málo členité a v minulosti plošně
odlesněné oblasti na jihovýchodě Prahy.
Zvláštním případem je široce rozevřená niva řeky Berounky.
Úpravy koryta se omezily pouze na břehovou část, takže zůstalo
zachováno velmi rozlehlé zátopové území (řádově o šířce 1,5 km), které
nebylo zastavěno. V návaznosti na tok zůstaly dochovány břehové
porosty (místy bohužel jen ve fragmentech), jinak je většina nivy
využívána zemědělsky.
6.3.1.2. Vegetace
Stručný historický vývoj pražské vegetace v posledních
geologických obdobích
V období posledního glaciálu pokrývala oblast dnešní Prahy
převážně sprašová step. S postupným oteplováním vývoj směřoval
k černozemním stepím, v nižších polohách se začaly šířit nenáročné
dřeviny a krajina začala dostávat spíše lesostepní charakter. Okolo
5. tisíciletí před naším letopočtem se navíc začala projevovat zvýšená
vlhkost, což spolu s teplotou vytvořilo předpoklad pro vznik hustšího
lesa. V této době území osídlovali první zemědělci, zvláště na
černozemních půdách v severní části Prahy, čímž zde byla omezena
možnost vzniku zapojeného lesa. Na jihu probíhal vývoj lesa vcelku
nerušeně. Největší rozmach pravěkého osídlení nastal v prvním tisíciletí
před naším letopočtem. Velké odlesňování proběhlo i ve vlhčích
oblastech, později i v dalších méně vhodných územích. Po příchodu
Slovanů vznikl větší počet hradišť. Po vzniku Pražského hradu
v 9. století začala centrální část nabývat podoby města, které vlastně
dodnes stále zvětšuje svojí plochu. V posledních 200 letech dochází
lokálně i k opětovnému zalesňování (např. na bývalých pastvinách),
bohužel však často, vzhledem ke stanovišti, zcela nevhodnými
dřevinami.
Územní plán sídelního útvaru Útvar rozvoje hl. m. Prahy
81
hlavního města Prahy 1999