Untitled

Vybrané celky přírodě blízké vegetace na území Prahy
Vzhledem ke své zastavěnosti je nejvíce pozměněna centrální část
Prahy. V tomto prostoru dominují parkově upravené plochy, z nichž jsou
celoměstsky nejvýznamnější svahy pod Petřínem a Královská obora -
Stromovka.
V severozápadním sektoru Prahy zaujímá nezanedbatelnou
rozlohu přírodní komplex Šárky. Nejcennější je část zvaná Divoká
Šárka. Oproti tomu Tichá Šárka ležící níže po proudu Šáreckého potoka
byla již zasažena výstavbou. Týká se to především jižních svahů a okolí
Šáreckého potoka. Přes tyto negativní zásahy zůstává Tichá Šárka
krajinářsky velmi významnou lokalitou. Jižněji, u golfového hřiště
v Motole leží lokalita U Cibulky. Jde o tři fragmenty lesních porostů
sice oddělené, ale s vysokou ekostabilizující funkcí v jinak
urbanizovaném prostředí.
Pro jihozápadní část Prahy je velmi podstatné, že leží na okraji
Českého krasu. V dlouhém (přibližně 7 000 m) a úzkém (řádově stovky
metrů) pásu (ještě mimo Český kras) se mezi Řeporyjemi a Vltavou
nachází soustava údolí souhrnně nazývaná Prokopské a Dalejské údolí.
Neméně cenným přírodním komplexem je Radotínské údolí (součást
Chráněné krajinné oblasti Český kras), co se týče pestrosti stanovišť
a zachovalosti vegetace v některých místech velmi blízké předchozí
lokalitě. Posledním výrazným "masivem" zeleně na západní straně od
Vltavy je Chuchelský háj.
Jedním z významných lesních komplexů na pravém břehu Vltavy
je Komořanské polesí, a to nejen pro svou rozlohu, ale i z hlediska
kvality (především jeho jižní část, zvaná Šance). Jih Prahy lze označit za
území, kde souvislá zástavba pronikla poměrně daleko od centra města
(v pásu Krč - Libuš - Písnice téměř až na jeho hranice) a přerušena je
rozsáhlejšími přírodními celky jako jsou Modřanská rokle, Kunratický
les a Milíčovský les. Poslední výraznou plochou je lesopark nad
Hostivařskou nádrží.
Jihovýchod Prahy je svou podobou poněkud odlišný od
předchozího sektoru. Jde o zemědělsky využívanou krajinu s většinou
od sebe izolovanými lidskými sídly. Významné svou zachovalostí jsou
především nivy některých potoků (Pitkovický potok, Rokytka, méně již
Říčanka), výrazně působí svou kvalitou i plochou Obora v Uhříněvsi
a Kolodějská obora.
Nejvýchodnějšímu okraji Prahy dominuje Klánovický les - vůbec
největší lesní komplex na území hl. m. Prahy, jehož výrazná část vznikla
na místě osad zničených za třicetileté války. Dále západněji leží
Xaverovský háj, tvořený různými typy dubových porostů. Tento
"zelený" pás pokračuje podél Rokytky a dále po severním okraji
Žižkova až na vrch Vítkov.
Na severovýchodě je situace obdobná jako na jihovýchodě.
Výjimku z toho tvoří Ctěnická bažantnice. Dále pak to jsou Vinořský
park a Bažantnice v Satalicích, navzájem propojené stromořadími.
Zatímco v prvním případě jde o bývalý zámecký park, založený podél
Vinořského potoka, v druhém jde o bývalou bažantnici, založenou
pravděpodobně na dlouhodobě odlesněné ploše.
Severně od holešovického meandru vynikají jižně ukloněné svahy
Tróji. Lesy okolo jsou z velké části nevhodné druhové skladby.
Severovýchodněji leží dva rozsáhlejší lesní porosty - Čimický háj
a Ďáblický háj, obklopující výrazný geomorfologický útvar - Ládví.
6.3.2. Krajina - návrh
ÚPn v podstatě vychází ze zásad stanovených již v jeho
konceptu. Dochází k určitému rozšíření plochy kompaktně zastavěného
města a zároveň k zachování příměstské krajiny venkovského rázu v
okrajových částech Prahy. Zde budou stávající lidská sídla postupně
narůstat a nemělo by docházet k jejich spojování, či dokonce k zakládání
nových obytných celků. Výjimkou jsou rozvojová území, která byla
schválena nezávisle na tvorbě celopražského územního plánu (tzv.
Západní Město, rozvoj u Pitkovic atd.).
Obecnou snahou zpracovatelů ÚPn bylo členit příměstskou
krajinu zelení, ať již kompaktnějšími plochami, nebo i liniovými
výsadbami. Nejvýznamnější nové lesní celky jsou navrženy u Čakovic a
jižně od Dubče. Liniové prvky by měly vzniknout především ve vazbě
na vodní toky, polní cesty apod. a jejich smyslem je vizuální "rozbití"
dnes často rozsáhlé a poněkud fádní zemědělské krajiny. Kromě toho
dojde ke zvýšení ekologické stability krajiny a v případě vodních toků je
navíc cílem omezit negativní vlivy (především splachy znečišťujících
chemických látek - hnojiv a pesticidů) spojené s obhospodařováním
polí. To platí především pro severovýchodní, jihovýchodní a západní
okraj Prahy, kde došlo lidskou činností v minulosti k dosti značnému
narušení přírody. Dnes se zde nacházejí spíše izolované plochy zeleně a
na jihovýchodě navíc i pásy podél některých potoků.
Předložené řešení bylo koncipováno tak, aby všechny přírodně
relativně cenné plochy zůstaly zachovány, To se týká zvláště
chráněných území (ve smyslu zákona č. 114/92 Sb. o ochraně přírody a
krajiny). Platí to i o pohledově exponovaných "zelených" svazích.
Snahou bylo zapojit většinu těchto ploch do systému zeleně, což je v
některých případech, vzhledem k míře urbanizace bezprostředního okolí,
těžko řešitelné. Hranice zvláště chráněných území byly převzaty z
Institutu městské informatiky Praha, garantem hranic je OŽP MHMP.
V případě přírodních parků je vesměs respektován stávající ráz
krajiny a tedy i důvod, proč byly tyto přírodní parky vyhlášeny.
Preferuje se především posílení přírodních hodnot území, případně také
rekreačních funkcí, které budou v souladu s vyhláškou přírodního parku.
V některých případech návrh předpokládá ukončení aktivit nevhodných
pro tyto krajinářsky cenné oblasti - např. obalovny drti v přírodním
parku Klánovice - Čihadla jsou navrženy k přeměně na funkci sportovní.
6.3.3. Negativní vlivy na krajinu
Předložené řešení bylo motivováno snahou o zlepšení situace
v životním (přírodním) prostředí - diverzifikace krajiny, kontinuita
ÚSES a systému zeleně vůbec (viz předchozí kapitola). Vzhledem ke
společenské atraktivitě území (hlavní město republiky) a vysokému
počtu lidí, který zde žije, však řešení přináší i zásahy negativní.
Nejzřetelnějším je rozšíření zastavěných ploch. Dojde ke změně
charakteru některých oblastí, kde jsou nyní volné plochy (často orná
půda). S tím souvisí zmenšení podílu nezpevněných ploch, čili ploch
vhodných pro vsak srážkových vod. Toto lze kompenzovat návrhem
nových výsadeb zeleně, pokud možno všech výškových pater (bylinné,
keřové i stromové).
Základní výsadby by měly být doplněny o zeleň členící konkrétní
areály, což ovšem není v použitém měřítku Úpn zobrazitelné.
Významná negativa jsou spojena i s realizací dopravních staveb.
Vedle vlastního záboru půdy dojde k vytvoření umělých bariér, a to jak
z hlediska pohledového (alespoň v některých případech), tak i z hlediska
možnosti migrace organizmů. U nadřazených komunikací je žádoucí,
aby vedly v tunelu, nebo alespoň v zářezu a pohledově nenarušovaly
krajinu. Při použití otevřených zářezů je však třeba alespoň v některých
úsecích vozovku v dostatečné šíři překrýt. Pokud nelze vlastní silniční
těleso zahloubit, je nutno zajistit průchod organizmů vytvářením
dostatečně dimenzovaných propustků, v místech přechodů vodních toků
pomocí mostních konstrukcí. Zcela nežádoucí je umístění komunikace
na zemní val, kterým prochází potok pouze v nedostatečně
dimenzovaném propustku. Nesporným záporem bude i realizace
dopravních staveb v kontaktu s prvky územního systému ekologické
stability (imisní zátěž porostů, možný kontakt organizmů s projíž-
dějícími vozidly), zvláště tam, kde leží biocentrum v těsné blízkosti
vozovky, nebo, kde dochází k delšímu souběhu biokoridoru se silnicí.
V těchto případech byly často pásy zeleně podél komunikací navrženy
širší než určuje metodika MŽP ČR pro tvorbu ÚSES. Část těchto pásů
přiléhající ke komunikaci by měla izolovat vlastní biokoridor od
negativních vlivů spojených s dopravou. Této funkci je nutno
přizpůsobit druhovou skladbu vysazovaných porostů.
Územní plán sídelního útvaru 82
Útvar rozvoje hl. m. Prahy
hlavního města Prahy 1999