Karel Čapek Bajky a podpovídky

“Kde, prosím?”“V Čechách. V Krkonoších.”“Jak, prosím?”“Krkonoše. Riesengebirge,” vysvětluju mu. “Monts Géants. Giant Mountains.”“Aha,” povídá mladík a překotně píše. “Můžete mi něco říci o svém dětství? Na příklad... čímbyl váš otec?”“Učitelem. Hrál v kostele na varhany. To byly mé první hudební dojmy,” povídám, abych sedostal k muzice. “Víte, takový starý český kantor, muzikant, cd přírody — u nás je to rodinnátradice.” A tak dále. Mladý pán píše a kývá spokojeně hlavou. To je to pravé, co jeho listpotřebuje. Bravo, Maestro!Konečně ho dostanu ven a oddychnu si. Tak, to by bylo odbyto. Víte, já rád bloumám pocizích městech; nikdo tam člověka nezná... Řeknu vám, někdy, když diriguju, bych nejradějipraštil taktovkou; taková mne najednou popadne hrůza a ošklivost z toho, že se na mne lidédívají. V kom není aspoň kousek komediantství, neměl by vůbec vystupovat na veřejnost.Ale to už je jiná kapitola.Tak ráno dostanu ty noviny. Tučný titulek, “Rozhovor s Maestro Pilátem”. Dobrá. “MaestroPilát přijal našeho zpravodaje v přepychovém appartementu hotelu X.” Počkat, vždyť jsem stím mládencem mluvil v hotelové hale! “Tím výrazněji kontrastovala s nádherným, přímozměkčilým prostředím obrovitá, drsná postava s mohutnou hřívou a něčím nespoutaným vcelém zjevu.” Já měřím stěží metr sedmdesát, a co se týče té hřívy — nu, nechme toho.“Přijal nás s neobyčejnou, přímo překypující srdečností —” A jejej, myslím si.“Projel si prošedivělou hřívu prsty a jeho snědá tvář se zachmuřila. Můj původ, řekl, jezastřen tajemstvím; nemohu o sobě mnoho říci. Jen tolik vím, že jsem se narodil v Uhrách,nedaleko Varšavy, v lůně divokých a obrovitých hor. Nad místem mého zrození hučely lesy aburácely vodopády jako varhany v chrámu. To byl první hudební dojem mého života.Prozradím vám, že mým otcem byl starý cikán. Žil životem v přírodě jako sta a sta našichpředků. Naše rodinná tradice je pytláctví, svoboda a divoká hra na housle a cymbál. Podnesrád zmizím na čas v táboře svých krajanů a hraji u ohně na houslích písně svého dětství. —”Co vám budu říkat: rozběhl jsem se za těmi novinami do redakce a hledám šéfa. Myslím, žejsem tam tak trochu bouchal do stolu či co, ale ten pán si nakonec sundal brejle a řekl s údivem:“Ale pane, my přece píšeme pro noviny! My musíme podat fakta zajímavě, nemyslíte?Já nechápu, proč vás to vůbec rozčiluje...”Dnes už by mě to nerozčililo; člověk si zvykne... A pak, myslím si, to asi jinak nejde; žiješsvůj život, ale obraz, který o tobě mají druzí lidé, je už hodně jiný; jakpak teprve, když ten tvůjobraz prochází veřejností! Už vám neřeknu, byl-li ten interview v Liverpoolu neboRotterdamu nebo kde; ale jsem přesvědčen, když jsem tam v koncertním sále vystoupil nadirigentský pult, že celé publikum ve mně opravdu vidělo obrovitého, nespoutaného divocha