Karel Čapek Bajky a podpovídky

nemáš vyhráno,” kázal pan Michl. “Někdy to trvá třicet šest hodin, víš? A co, zácpu nemáš?”Kocour Eman se mu znovu otřel o nohu a sladce, chraptivě mňoukl. Pan Michl dal na stůlpaštiku a večerník. Eman skočil na stůl a přešlapoval, trhaje drápky ubrus.Pan Michl přivoněl k paštice; voní dobře, ale čert ví, nějak jinak než včera. “Čuchni, Emane,”řekl, “je ta paštika dobrá?” Kocour přiblížil k paštice svůj krátký nos a podezíravě čichal. PanMichl se polekal. Snad abych tu paštiku vyhodil, řekl si. Ten kocour cítí, že s ní něco je. Ne,já to jíst nebudu. To tak, abych se otrávil! Já ji vyhodím, a je to.Pan Michl se vyklonil z okna, aby si vybral místo, kam hodit konservu. Tamhle na sousednídvůr, co stojí ten akát. Škoda té paštiky, myslel si pan Michl, byla taková drahá... Praváštrasburská. Nikdy jsem to nejedl. Možná, že není zkažená, ale... Já to jíst nebudu; ale kdyžjsem za to vyhodil tolik peněz... Chtěl bych to jednou jíst. Aspoň jednou v životě. Štrasburskápaštika, pane, to je světová lahůdka. Škoda, bože, jaká škoda, říkal si pan Michl lítostivě.Tak zbůhdarma to vyhodit...Pan Michl se obrátil. Kocour Eman seděl na stole a předl. Můj jediný přítel, cítil pan Michldojatě. Na mou duši, nerad bych ho ztratil. Ale vyhodit tu paštiku je škoda, stála hříšnépeníze. Pravá štrasburská, člověče: je to na ní napsáno, koukej.Kocour Eman něžně zavrněl.Pan Michl popadl červenou konservu a postavil ji mlčky na zem. Dělej si s tím, co chceš,potvoro. Sežer si to nebo nech to; ale je škoda to vyhodit. Já sám jsem to nikdy nejedl. A cojá, já se vám obejdu bez takových vzácností; dejte mně kus chleba, a nechci nic lepšího. Načbych musel já jíst takovou drahou paštiku! Ale vyhodit ji, to by byl hřích. Hrozné peníze stojí,kamaráde. Vyhodit, to se nedělá.Kocour Eman skočil se stolu a šel si čichnout k paštice. Zkoumal ji dlouho a pak ji váhavěsežral.“Tak vidíš,” bručel pan Michl. “Žádný kocour na světě se nemá jako ty. Někdo má na světěštěstí. Já, vidíš, já takové štěstí nemám.”A té noci pětkrát vstal, aby sáhl na Emana. Kocour předl, až se zalykal.*Od té doby se pan Michl někdy zle utrhl na svého kocoura. “Kuš,” říkal mu vyčítavě, “tys mněsežral mou paštiku!”/ 1936 /