Karel Čapek Bajky a podpovídky

jiného pro něho na světě neexistovalo než jeho runové nápisy a jeho zápas o očistu našíarcheologie. A zrovna v té době se přivalila ta potopa světa.Pan Bezdíček (nebo Kirchner) žil na Vinohradech blízko vodárny; bylo mu jedno, že venkuleje jako z konve, protože seděl u svého psacího stolu a psal zuřivou polemiku protinějakému profesoru Ondrejčkovi nebo jak se jmenoval ten odborník na keltské hroby. Psaltedy a nestaral se o nic; a když mu jeho posluhovačka řekla, že z toho asi bude konec světa,bručel jenom, aby mu s tím dala pokoj a že nemá na takové hlouposti pokdy; co prý mu je ponějakém konci světa? Já tomu Ondrejčkovi ukážu, řekl; tentokrát ho roztrhnu jako slanečka.Ty jeho hroby z Ouholic, řekl, nejsou žádné keltské hroby, ale obyčejné germánské mohyly;a takový idiot by mne chtěl poučovat o Samových zlomcích! — A pak vyhodil tuposluhovačku, že prý nemá kdy na její řeči, a psal dál.Pak zase na něho přiběhl jeden soused, že prý všichni obyvatelé domu se usnesli stavěthráz tamhle dole u Kravína proti té živelní pohromě; a aby pan Kirchner taky šel stavět hráz.Jakápak hráze, pane, řekl pan Bezdíček; co mně je po vašich hrázích, pane. Já to tadynandávám tomu tupci, tomu lživědci Ondrejčkovi, že už se z toho jakživ nesebere. Já homusím znemožnit; je to v zájmu archeologie, pane. Takový ignorant nám nesmí prznitvyhynulé národy, křičel pan Kirchner (nebo Bezdíček). Mne vaše potopa nezajímá, pane;prosím, abyste mne s ní neobtěžoval. A sedl si, a psal dál. To už voda sahala po páspomníku Svatopluka Čecha.Do třetice přišla za tím panem Kirchnerem jeho sestřenice z Flory; ona byla z nějaké sekty,co se scházela u jednoho kameníka na Olšanech a tam pěstovala společné modlení,zázraky a proroctví. Ta sestřenice oznámila panu Bezdíčkovi, že nastává konec světa avzkříšení spravedlivých, jak je ohlášeno v Apokalypse; a že by on, pan Bezdíček, měl jít mezině a čekat za pění vítězných hymen na triumf spravedlivých. Pěkní spravedliví, prohlásil panBezdíček; modlit se, to ano, ale bojovat proti lživědě, jakou provozuje ten Ondrejček, to ne. Adejte mně už jednou pokoj s tím vaším koncem světa. Ať je pro mne za mne deset koncůsvěta; jen když natrhnu toho Ondrejčka s jeho keltskými hroby. — A pak se zamknul, aby honikdo nerušil z práce.Potem tedy voda stoupala výš, až zatopila celý svět; lidstvo vyhynulo; patrně si to zasloužilo.Když vody znovu opadly a sahaly už jenom po vinohradské náměstí, objevil se na ulici,pokryté nánosem bahna, ten pan Kirchner nebo Bezdíček; byl suchý jako trn a nesl podpaždí rukopis své polemiky proti profesoru Ondrejčkovi; a hrozně se zlobil, že nemůže najítžádného tiskaře, který by mu tu brožuru vytiskl.Když pak se po letech znovu začalo lidstvo rozmáhat, divili se noví lidé, jak ten pan Kirchnernebo Bezdíček přežil potopu světa; ale když se ho na to přímo zeptali, vyvalil údivem oči ařekl: “Jakou potopu? Já o žádné nevím. Já jsem tehdy potíral toho nevědomce Ondrejčka. —Představte si, že ten ignorant se vyslovil proti mým runovým nápisům!”