Karel Čapek Bajky a podpovídky

Po nějakém čase pocítil pan Tomšík, že to už neunese, aby pěstoval létání jako svou tajnoua osamělou zábavu; jenže nevěděl, jak na to, aby svůj objev odevzdal veřejnosti. Vždyť je totak snadné; stačí odrazit se nohou a drobet pomáhat rukama, a už se může lítat jako pták.Třeba z toho bude nový sport; nebo řekněme se může ulehčit ulicím, když se bude chodit vevzduchu. A nebudou se musit stavět lifty. Vůbec může to mít ohromný význam; pan Tomšíksice přesně nevěděl, jaký, ale to už se vyvine samo sebou. Každý velký objev vypadá nejdřívjako marná hračka.Pan Tomšík měl v domě souseda, takový tlustý mladý člověk, pan Vojta se jmenoval; a tenbyl něčím u novin. Ano, byl redaktorem sportovní rubriky nebo čeho. Tak k tomu panu Vojtovisi pan Tomšík jednoho dne zašel, a po různých okolcích vyhrkl s tím, že by mu mohl ukázatněco zajímavého. Dělal s tím ukrutné tajnosti, takže pan Vojta si myslel “Tě bůh” nebo takněco. Nicméně dal si říci a kolem deváté večer sel s panem Tomšíkem k židovskémuhřbitovu.“Tak koukejte se, pane redaktore,” řekl pan Tomšík, odrazil se nohou od země a vznesl sedo výše asi pěti metrů. Tam prováděl různé evoluce, sestupoval k zemi, znovu stoupalmáchaje rukama, ba dokonce zůstal ve vzduchu stát bez hnutí po dobrých osm vteřin. PanVojta ukrutně zvážněl a začal zjišťovat, jak to pan Tomšík dělá. Pan Tomšík mu to trpělivěukazoval: jenom se odrazit nohou, a už to jde; ne, není v tom nic spiritistického; ne, není ktomu třeba žádné vyšší síly, ani síly vůle, ani svalové námahy; stačí jen vyskočit a letět. “Jento zkuste sám, pane redaktore,” naléhal, ale pan Vojta kroutil hlavou. To prý na to musí býtnějaký zvláštní trik, mínil zamyšleně. Však já na to přijdu, mínil. A ať prý to pan Tomšík zatímnikomu neukazuje.Příště musel pan Tomšík lítat před panem Vojtou s pětikilovými činkami v rukou; šlo to hůř adosáhl jen tří metrů výše, ale pan Vojta byl spokojen. Po třetím lítání pan Vojta řekl: “Takposlouchejte, pane Tomšíku, já vás nechci děsit, ale tohle je moc vážná věc. Takové lítánívlastní silou by mohlo mít velký význam. Na příklad pro obranu státu, rozumíte? To se musívzít odborně do rukou. Víte co, pane Tomšíku, vy to musíte předvést odborníkům. To já užobstarám.”*Tak se tedy stalo, že jednoho dne stál pan Tomšík v trenýrkách před skupinou čtyř pánů nadvoře státního ústavu pro tělovýchovu. Hrozně se styděl za svou nahotu, měl trému a třáslse chladem, ale pan Vojta nepovolil; bez trenýrek prý nic, aby bylo vidět, jak se to dělá.Jeden z těch pánů, ten silný a plešatý, byl sám universitní profesor tělovýchovy; vypadalnaprosto odmítavě; bylo mu vidět na nose, že z hlediska vědy považuje celou věc zanesmysl. Díval se netrpělivě na hodinky a bručel.“Tak, pane Tomšíku,” řekl rozechvěně pan Vojta, “ukažte nám to nejdříve s rozběhem.”