Karel Čapek Bajky a podpovídky

KDYŽ BOLÍ ZUBY“Poslouchejte,” řekl doktor, “člověk si nejvíc uvědomuje své Ego, když ho něco bolí. Vtakovou chvíli vám je všechno jedno a jste jen vy, jen vy s tou svou bolestí —”“Pravda,” bručel švec. “Tuhle jsem vám měl zánět okostice — Tři dny jsem se s tím zubem,potvorou, trápil.”“Já vím,” pravil doktor uznale. “Takový zub, to dovede bolet, o jej.”“O jej,” souhlasil švec. “To má člověk pocit, že je jen ta bolest; a všechno ostatní — jako bynajednou bylo daleké a cizí. Děsně cizí. I vlastní život je člověku cizí — Bolest je sobecká.Pro člověka, který trpí, je jen ta bolest a nic jiného; sebe sama si uvědomuje jen tou bolestí;to, co nebolí, to nejsem já —Já jsem na to dával dobrý pozor, doktore: když člověka bolí zub, tak jeho já je ten zub a co sním souvisí; jeho celé já je v tom zubě. To je takové maličké, tupé a ukrutně soustředěné já,které nevidí a neslyší, nic nemyslí, nic nechce a cítí jen tu bolest. Jako zvíře. A k tomuhle jápřicházejí na návštěvu — všelijaké myšlenky. Jedna říká: To přejde, to přejde, to přejde.Druhá zase uvažuje a radí: Zkusit takhle obkladek, nebo vypláchnout heřmánkem — A třetíkáže: Jaképak cavyky: jít k zubaři a ven s tím zubeni. A ty myšlenky metou své, hádají se,přicházejí a odcházejí — jako cizí lidé; a zatím to pravé já sedí schouleno jako zvíře, komíhásebou a nechápe nic než tu svou bolest. A pak tam je ještě někdo, kdo se na to všechnomlčky dívá; ale to nejsem já, to je někdo jiný. Já jsem jenom ten chudák, co má bolest astrach.A pak ta jedna myšlenka, ta energická, řekne: Je to blbec, kdopak se má na takové trápenídívat. A popadne člověka za límec a dostrká ho k zubaři, a ještě nad ním stojí a hlídá ho, abyneutekl. Tady budeš sedět, a bašta. A potom ta myšlenka řekne nahlas — já ne, rozumíte,ale ona to řekla, já ji slyšel a srdce mi spadlo do kalhot — ona řekne: Když myslíte, zubaři,tak ten zub vytrhněte. A teď máte v sobě dva: jeden, který se bojí a zavírá oči; a druhý, kterýse kouká na zubaře, na kleště a na to vyděšené zvířátko, ale ten druhý, to nejsem já. A ryc!najednou — jako by ve vašem vědomí něco prasklo. Zub je venku.”“To je šok,” řekl doktor. “Přirozená věc.”“Přirozená věc,” pokyvoval švec, “ale taky věc náramně zvláštní, doktore. Já nevím, jestli jstesi toho někdy všiml. V tu vteřinu — jako by vás něco zaplavilo. Jako by se rázem vysvobodiloto ubohé já, zavřené v bolesti a strachu, a rozlilo se ve vás jako řeka. Najednou máte svénormální, široké já, které kouká, myslí, mele hubou a zajímá se o celý svět. Já vám toho utoho zubaře napovídal, ani se neptejte.”