Karel Čapek Bajky a podpovídky

mám, co se půdy týče, jenom truhlík s pelargóniemi za oknem — neboť pracující lid prý užvynesl rozsudek nad takovými parasity, jako jsem já. Ty negramotné dopisy o mé ženě bylyještě o poznání surovější; a ten krasopisný anonym mě činil osobně odpovědným zavšechno, co se stalo, a končil slovy: “Prchněte za hranice, vy ničemo, dokud není pozdě!Tentokrát se podpisuji: Furor.” To se rozumí, bylo tam toho napsáno víc, ale asi v tomhleenergickém stylu. Já myslím, že rozčilené doby zvyšují v lidech psavost a potřebu nějak seprojevovat; jenom jsem se tím víc divil tomu, jak může takový celkem nudný patron, jakojsem já, někoho tak vášnivě zajímat; asi za tím musí být něco hrozně osobního... třeba jsemněkoho urazil, nebo někomu stojím v cestě — mnoho-li pak člověk ví o svých známých! Jenom,víte, je drobet trapné, že se pak člověk dívá na každého, komu podává ruku, s trochounejistoty: Kamaráde, nejsi to nakonec ty?Tak onehdy k večeru jsem šel hodinku courat po ulicích; všechno jsem vypustil z hlavy ajenom jsem se díval, jak lidé žijí celkem jako kdykoliv jindy v dobách, které nebyly historické.Ani nevím, jak se ta ulice jmenuje — taková tichá, tamhle někde u Gröbovky. Přede mnoupokulhával pomenší člověk v peleríně, — měl asi hromskou rýmu, podle toho, jak kašlal,chrchlal a pořád lovil po kapsách smrkáč. Při tom lovení mu vypadla z kapsy obálka; alenevěděl to a šel dál. Zvedl jsem ji a kouknu na ni, stojí-li za to, abych s ní toho človíčka honil.Byla na ní má adresa. A byla psána tím pečlivě kresleným rukopisem mého čtvrtéhoanonyma.Tak já přidám do kroku a volám: “Hej, pane, není tohle váš dopis?”Člověk v peleríně se zastavil a hmatá si po kapsách. “Ukažte?” řekl. “Jo, to je můj dopis.Mockrát děkuju, pane. Děkuju uctivě.”Já vám zůstal stát, jako by do mne hrom uhodil. Víte, já mám paměť pro tváře, ale tohočlověka jsem jakživ neviděl. Takový vám to byl titěrka, příšerně špinavý límec, dole roztřepanékalhoty, místo kravaty křivý uzel, no, bída; ohryzek mu skáče po krku, slzavé oči, natváři tuková boule, a ještě ke všemu má jednu nohu nějakou špatnou —“Děkuju uctivě, pane,” řekl s dojemnou zdvořilostí a starosvětsky hluboko smekl. “Velicelaskav.” Ještě jednou zamával kloboukem a belhal se s jakousi zvláštní důstojností dál.Já vám řeknu, zůstal jsem stát a koukal jsem za ním s otevřenou hubou. Tak tohle je můjanonym! Někdo, koho jsem v životě nepotkal a komu jsem nikdy nic neudělal. A ten člověkmi píše a ještě to posílá potrubní poštou! Pro krista pána, jak já k tomu přijdu — a jak k tomupřijde on? Já myslel, bůhvíjaký tajný nepřítel, a zatím — Vždyť to toho chudáka ještě stojípeníze! Chtěl jsem se za ním rozběhnout a uhodit na něho, kdo je, ale nějak jsem nemohl;otočil jsem se na patě a loudal jsem se zpátky. Víte, mně ho bylo najednou strašně líto.Myslel jsem si, když ho to těší — Ale aspoň to porto kdyby trouba neplatil! Měl jsem mu říci,člověče, můžete mi to posílat nevyplacené; dá vám to tolik kreslení, a ještě si dělat takovouškodu —