Karel Čapek Bajky a podpovídky

“Tak jsme mu neměli dávat křesťanské jméno,” vylukla žena. “Já bych to ani nemohla vzít doúst. Představ si, jitrnicu z Tondy. Nebo sníst Tondovo ucho. To ode mne nemůžeš chtít. A oddětí taky ne. Člověk by si připadal s odpuštěním jako lidožrout.”To víte, pane: hloupá ženská. Taky jsem jí to řekl, ani se neptejte jak; ale když jsem o tomsám přemyšloval, tak mně z toho bylo divně. Sakra, zabít Tondu, čtvrtit Tondu a udit Tondu,ono to dobře nejde; já bych to sám nerad jedl. Člověk není takový nelida, no ne? Když tonemá jméno, tak je prase jako prase; ale když je to jednou Tonda, tak už má člověk k němujiný poměr. Co vám budu říkat: prodal jsem Tondu řezníkovi, a ještě jsem se cítil jakolidokupec. Ani mě ty peníze netěšily.Tak si myslím, lidi se můžou zabíjet, pokud ten druhý pro ně nemá jméno. Kdyby věděli, žeten, na koho míří flintou, se jmenuje František Novák nebo jak, třeba Franz Huber nebonějaký Tonda nebo Vasil, myslím, že by jim něco v duši řeklo: Kruci, nestřílej, vždyť je toFrantišek Novák! Kdyby se všichni lidé na světě mohli oslovit svým pravým křesťanskýmjménem, myslím, že by se mezi nimi tuze moc změnilo. Ale dnes si lidi a národy nějaknemohou přijít na jméno. To je ta bída, pane./ 1937 /