Karel Čapek Bajky a podpovídky

O POTOPĚ SVĚTANevím, pamatujete-li se na poslední potopu světa, — asi ne, protože takové věci, jako jezasloužený trest, lidé tuze rádi zapomínají; ale nevadí, já vám to připomenu. Prostě to byloasi tak, že se Hospodin rozhněval na lidskou prostopášnost, stranictví a jiné hříchy a rozhodlse, že už se na to nemůže dál dívat. I seslal déšť, který trval čtyřicet dní a čtyřicet nocí; státníústav meteorologický sice tvrdil, že to je příliv vlhkého vzduchu od oceánu, způsobenýrozsáhlou tlakovou níží nad pevninou, ale když už Vltava vystoupila až k Museu, začali lidéříkat, že to není samo od sebe a že to zaručeně bude konec světa. A taky byl. Část lidíhledala záchranu v kostelích, jiní udělali run na banky a vybírali honem své peníze (nač jimpři konci světa byly platný, to bůhsuď), a jiní konečně hýřili a vůbec žili nad své poměry jakopředtím; však se jich spousta utopila zrovna v barech. Ti rozumní lidé ovšem říkali, že by seproti té potopě světa mělo něco dělat, na příklad stavět hráze, a houfně se dobrovolně hlásilido práce; ale plány na ty hráze zůstaly ležet v ministerstvu veřejných prací a nejsou asi vyřízenydodnes. Nakonec se do toho lidé pustili sami a začali stavět hráze, kde koho napadlo;ale jaképak hráze, když voda zaplavila i Barrandov, Pankrác, Bohdalec a Střešovice astoupala pořád výš. V jiných městech, státech a zemědílech to nebylo o nic lepší; prostě bylto zas jednou konec světa, jak stojí v knize psáno. A nikdo si ani nemohl postavit archu,protože, to dá rozum. Podskalí bylo zatopeno nejdřív, a lidé na Vinohradech nebo v Dejvicíchnedovedou sroubit ani vor, natož archu; to už je takový suchozemský lid. Nedalo se nic dělat.Konec světa je konec světa.V té době žil jeden starší pán, jmenoval se Kirchner nebo Bezdíček nebo tak nějak; a ten sejako pensista pustil do archeologie a pořád někde pátral po předhistorických památkách.Jednou taky kopal tamhle u Hloubětína a našel jakési hliněné střepy, porýpané něčím jakokazy nebo vrypy; bylo toho asi dvacet kousků. Pak ten pan Kirchner (nebo Bezdíček) si vzaldo hlavy, že ty značky jsou pravěké runy, a umínil si, že je rozluští. Při tom luštění mu vyšloslovo Samo a několik jiných divných slov; tehdy se nějak radostí pomátl a sepsal knihu OSamových zlomcích, ve které dokazoval, že ty jeho střepy pocházejí z rozbité popelnicevelkého vůdce Sama, vítěze nad Avary, a že na nich je runami napsán Samův životopis vdávno vyhynulém jazyce pravěkých keltických Bójů. To se rozumí, že učení archeologovépřijali tuto domněnku s výsměchem a označili ty runy za nepodařený čárkový ornament. Odté doby pojal pan Bezdíček (nebo Kirchner) smrtelnou zášť k učeným archeologům a dokazovalspoustou brožur, že jsou ignoranti a že jeho střepy jsou skutečně zbytky Samovypopelnice. Vrhl se také na studium keltických jazyků a tvrdil, že slova, která na těch střepechrozluštil, mají keltické kořeny. Ale to víte, přesvědčujte učence o něčem, nač sami nepřišli!Prostě věda nevzala důkazy pana “ Kirchnera (nebo Bezdíčka) na vědomí; a ten panBezdíček se tím cítil osobně uražen a vedl dál svůj rozhořčený boj proti archeologům. Nic